Tři billboardy kousek za Ebbingem

Jakoby rejža nevěděl, jakou cestou se vydat, přičemž k mání byly cesty dvě - buď film o drásavém niterném prožitku, samotě, bolesti ze ztráty blízkého člověka, nebo černá komedie, která si dělá ze všeho prdel. Obě cesty se negují a nelze je skloubit. A výsledek dopadl přesně tak, jak neměl. Pakliže se zrovna odehraje hluboká scéna, výborně zahraná a zrežírovaná, nemá vůbec šanci v divákovi rezonovat, protože rejža se asi lekl, že to bude moc vážné, a tak šup tam s nějakým rádobyvtípkem nebo násilným odlehčením. Nebýt téhle kinematografické schizofrenie, myslím, že by to byl fucking good movie. Jenže - hlavní hrdinka je sice v depce, ale to ji neospravedlňuje k jejímu v podstatě prasáckému jednání, je to normální blázen a nám je předkládán jako oběť. Tohle na filmu nenávidím. Jestli už teda trestat pachatele, měla jít Mildred mručet na hodně dlouho. Chování Willoughbyho připomínalo scénáristické sebeukájení. Další rozpolcenost, tu dojemné, tu zbytečně přepálené. Celkový dojem po zčernání obrazovky se rovná nule - žádné velké poselství, žádný velký účinek, jen střípky dobrých scén (rybaření u řeky, brčko, dopisy, první rozhovor na houpačce atd.). Rockwell rocks! (13.07.2018)

Martin McDonagh má inteligentní smysl pro černý humor, vytříbený cit pro absurditu a trefné užití vulgarit i násilí. Ve svém doposud nejlepším díle se notně inspiroval u bratří Coenů a natočil lepší film, než oni dokázali za posledních 10-20 let (přesto je však v ničem nevykradl). Tři billboardy poskytují široké spektrum filmových mini-zážitků, které v souhrnu utváří komplexní film nemající jedinou slabinu. 9/10 (28.01.2018)

„NÁSILÍ A ZLO PLODÍ JEN DALŠÍ NÁSILÍ A ZLO…“ /// Třetí celovečerák Martina McDonagha je jako vždycky originální, a tak trochu zvláštní, plnej černýho, absurdního či ironickýho humoru, suchejch hlášek a kreténů, kteří nechodí pro slůvko "fuck" daleko. Zhruba do půlky film jede podle známejch pravidel, ale pak to chytne vážnější, dramatickou vlnu. Hlášky dojdou a zůstane jen sarkasmus. Pro příběh je to dobře, protože prostě musí nějak skončit a postavy musí mít nějakej vývoj. A taky by bylo záhodno zjistit, kdo je vrah. (Nebo aspoň přinést naději.) O zábavu se staraj osvědčení herci s citem pro dramatický role s černým (nebo tím nejčernějším) humorným podtextem - Woody Harrelson, Sam Rockwell a hlavně Frances McDormand. Trpaslík Peter Dinklage zase parádně zapadá do sbírky bizarních charakterů, který se nesmazatelně vrejou do paměti. A přestože tady nic a nikdo neujde posměchu či znevážení (ironií osudu došlo i k tomu znásilnění), nechybí srdcervoucí vážný okamžiky. Billboardy jsou nejlepším McDonaghovým kusem a doufám, že letos urvou nějakou sochu! /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Chcu ztrestat policajty (a vypálení stanice považuju za krajní řešení). 2.) Normální humor (třeba ten z českých komedií) mě nebere. 3.) Thx za titule „msiticjoe“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ** AKCE ne NAPĚTÍ * (20.01.2018)

Americký indie film ve ačkovém balení. A dokonce bych řekla s drobnou inspirací evropských art filmů, kde na začátku filmu začnete sledovat příběh hrdiny v určitém bodě jeho života a za dvě hodiny ho opustíte. Tři billboardy nemají silnou katarzi, ale o to jsou reálnější a silnější. Hlavní hrdinka na začátku filmu bojuje s rodinnou tragédií a na konci je jen o trochu více smířená se životem. Frances McDormand, Sam Rockwell a Woody Harrelson tu podávají naprosto parádní výkony. Jejich postavy mají zásadní charakterové vady, ale přesto v divákovi dokáží vyvolat silné emoce. McDonagh exceluje v dramatu a drobných nuancích ve vztazích hrdinů - a to je radost sledovat. Třeba scénu, kdy se McDormandová a Harrelson hádají a (!spoiler!) šerif najednou dostane krvavý záchvat kašle. Dejte jim všechny herecké ceny, které jsou na trhu. (27.01.2018)

Martin McDonagh by měl točit mnohem víc a doufám, že i bude po tomto úspěchu. Když jsem si totiž říkal, že bych rád nakoukal i jeho další filmy, s hrůzou jsem zjistil, že jsem viděl tři ze čtyř jeho filmů (a ten jeden je pouze krátkometrážní) a po tomhle skvostu bych si rád dal další dávku. Tři billboardy totiž jsou (a skoro až kultovní kousek V Bruggách odpustí) vynikající černou komedií s neskutečně funkční emocionální linkou a McDonaghovo zatím nejlepší štací (a vřele doporučuji i 7 psychopatů). Ačkoliv mi film pocitově přišel tak o patnáct minut delší, než jsem si předem přečetl, že je, tak jsem se nenudil ani minutu, občas jsem se nahlas smál a místy to u mě probudilo málokdy vídané emoce a na konci silný motiv k přemýšlení. Půl práce ale samozřejmě odvádějí perfektně zvolení herci, v čele neskutečným Woody Harrelsonem, kterého jsem už viděl v mnoha skvělých rolích, ale tady mě absolutně dostal a mám chuť dohánět resty alespoň u něj. A nemůžu nezmínit ještě minimálně neméně skvělou Frances McDormand, kterou jsem si po shlédnutí traileru a menším pozapomnění spletl nevím proč s Jennifer Jason Leigh (kterou nemám moc rád) a předem jsem jí viděl jako velkou slabinu filmu, ale opak se stal pravdou. Je opravdu veliká škoda, že jeden z nejlepších filmů loňského roku nebude pro běžné diváctvo papírově tolik zajímavé a moc lidí Tři billboardy kousek za Ebbingem v kině pravděpodobně neuvidí, pokud ovšem alespoň jednoho jedince přiměji k návštěvě kina, svou práci jsem odvedl. A já si na to ještě zajdu jednou za prachy (EDIT, nezašel jsem, ale i doma to byl neodolatelný zážitek)...10/10 (19.01.2018)