Minnie a Moskowitz

Mně tyhle filmy prostě nesedí. Od řevu přes hysterii, smích, pláč, vztek, pohrdání, zdánlivý klid, až zas k řevu. A to vše během třiceti vteřin. Chvílemi to vypadá, že se dívám na bandu neherců, kteří poprvé čtou text, u kterého neví, co jednotlivá slova znamenají a tak prostě chrlí vztekle to, co má být řečeno klidně a naopak. Hysterčit dvě hodiny na plátně prostě z mého pohledu není umění a podobný emoční exhibicionismus zkazí i ten nejlepší scénář. (05.02.2023)

Rčení, že všechny cesty vedou do Říma, je jen sebeklam lidstva věřícího v osud, jímž ze svých beder snímá odpovědnost za vlastní tragikomickou ubohost - ve skutečnosti Cassavetes ukázal, že existuje jen jediná cesta, vedoucí k nespočtu různých cílů. Stejně tak může Cassavetes použít stejnou filmovou řeč, stejný umělecký přístup, stejný obecný vztah k životu a světu, ať už točí jakoukoliv látku: stačí jen pozměnit akcent, vyzdvihnout určitý detail na úkor jiného, přidat špetku grotesky a rázem máme z dramatu komedii. Až může divák na okamžik zapomenout, že naopak jeho dramata mají v popisu lidské důstojné ubohosti svojí kolosálně ironickou a vtipnou dimenzi. Žádná lidská pouť totiž nikdy neopouští podvojnou tragikomiku své jediné životní cesty: potácení se mezi dvěma póly kantovské nedružné družnosti; popírání faktu, že člověk může dojít štěstí jen v lůně druhých, které ale nepřestává ničit a pak se nestačí divit tomu, že je sám uprostřed lidí a lidé jsou uprostřed něho v jeho izolaci… cesta slov, ta jediná cesta slov, která jsou permanentně vystřelovanými harpunami, kterými se v jediném gestu snažíme jako velrybu porazit druhého a zároveň si ho k sobě připoutat. Slova, stále ta samá slova, která jsou jednou tragická, když je Cassavetes nechá pronášet osamělou postavu v zaplivaném pajzlu, podruhé komická, když je jako zde nechá na sebe navzájem křičet postavami osudových milenců. (22.12.2019)

Geniální romantická komedie založená na lasce dvou absolutne odlisnych lidi, jak jen hlídač parkoviště a kurátorka muzea můžou být, takhle sem se nanasmál už hodně dlouho... živelný Seymour Cassel a neuvěřitelně krásná Gena Rowlands, mezi kterými přebíhají ne jiskry ale blesky lásky a nenávisti zároveň... tito dva herci spolu s Johnem Cassavetesem stvořili několik filmů(Opening night, Woman under influence) které právem patří na místo nejlepších nezávislých filmů své i dnešní doby... Bůh žehnej Evě Zaoralové za Poctu Johnu Cassavetesovi na 39.KVIFFu. (11.07.2004)

Film není nějak výjimečný svým scénářem ani (leč solidními) hereckými výkony, ale jeho schopností ukázat tehdejší dobu. Je až neuvěřitelné jak se Spojené státy 70. let liší od těch současných a o rozdílu s východní Evropou ani nemluvě. Zajímavostí je přinejlepším nedokonalost a reálně možná až odpudivost prakticky všech postav včetně hlavních. Ústřední dvojici sice držíte palce, ale musíte se trochu zakousnout, abyste jim jejich iracionální chování prominuli. (07.07.2023)

Když už vás vlastní matka rozmlouvá vaší snoubence se slovy "Vždyť není vůbec hezký, není žádný Albert Einstein, vydělává málo... tak když není žádné dítě na cestě, tak proč si ho proboha chcete brát???", když vypadáte jako Asterix a zrovna jste ztratili lukrativní práci hlídače parkoviště, ano, i přesto můžete být šťastní! Zpočátku mi na tomhle filmu nepřipadalo nic komediálního, a už vůbec ne romantického, jestli se za romantiku teda nepovažuje to, když vás po návratu domů přítel, sám ženatý otec rodiny, nezmlátí ze žárlivosti... či za komedii to, že sledujete, jak ožralý chlápek v bistru recituje básně. Avšak neuvěřitelné kouzlo všednosti a zároveň nevšednosti, kdy si místy připadáte trapně za jakoby šmírování a sledování něčeho, do čeho vám vlastně nic není, dodává až lehce těžko uvěřitelnému příběhu nový rozměr. (15.10.2006)