Sora no daikaidžú Radon

Rodan aneb další monstrum ze studia Toho. Tentokrát je to velká létající bestie. Rodana mám ale celkem rád takže jsem si tohle celkem užil. Sice samotnej Rodan byl dost chabě udělanej i když vypadal jako potvora dobře, tak se strašně špatně pohyboval. Ale celkově to dobře uběhlo a konečně tu není nacpávám humor který mě ve většině Godzill štval. (25.12.2012)

Snímek je barevný, což mu pomáhá po stránce vizuální, na druhou stranu, po stránce trikové je vidět, že „Gojira“ byla přece jen dokonalejší a tentokrát jsou modely opravdu jen modely. Tohle není animace Raye Harryhausena. Ale oni se Japonci určitě ještě polepší. Minimálně je vidět, že jsou schopni trochu variovat příběh a pořád v něm nechat nějaké ty emoce, protože pořád jsou zde nějaké ty vztahy. (26.01.2014)

Jedno z raných a seriózních kaiju. Po úspěchu Godzilly nepřekvapí, že jen dva roky po jejím natočení vzniká film s podobnou tematikou, ale jiným monstrem - ptakoještěrem Rodanem a s kopou krásných obřích housenek jako bonus.První polovina filmu je hezky tajuplná a napjatá. Scény v dole plné křiku, mrtvých horníků a tajuplných stínů mrazí i po šedesáti letech. Naopak slabší je akční demoliční část, která většinou bývá z celého kaiju filmu nejlepší, a to dílem kvůli barevnosti filmu a dílem kvůli samotnému Rodanovi (domy ničí máváním křídel - moc zajímavé to není). A postrádal jsem výraznější (Ikufubeho) hudbu. 3,5 EDIT: Po shlédnutí více pozdějších kaiju musím udělit hvězdu navíc. Rodan je unikát! (01.07.2014)

Brilantní film a jedno z mých nejoblíbenějších kaiju eiga, které bere cyklus úplně jiným směrem. První třetina představuje primárně hororovou detektivku o komunitě horníků, jež rozhodně nejsou složitě prokreslenými postavami. Naopak, klíčová je obecnější dynamika této skupiny – rozdělení funkcí, hierarchie a prožívání zločinů z perspektivy komunity. To se odráží ve výstavbě, nejprve sledujeme komornější horor o malých příšerách, který prožívají právě horníci, až později se – zapojením více zájmových skupin – přesouváme do globálnějšího kaiju eiga. Postavy se také poprvé výrazněji rozdělují v přístupu k monstrům, zatímco vojáci pragmaticky uvažují nad Rodanovým zničením, hrdinové s ním soucítí. // I vyprávění a práce s žánry jsou promyšleněji strukturované, než bývalo v žánrových filmech studia Toho v padesátých letech zvykem: komunitní drama -> detektivní horor s monstry Meganulon -> náznaky globálnějšího problému s Rodanem -> katastrofický film -> ekologické a osobní drama. Ozvláštňující je také otevřeně depresivní konec, kdy není zničení monstra prezentováno jako pozitivní vítězství, ale morální prohra. // Úvodní sólovky Godzilla, Mothra a Rodan vlastně reprezentují tři různé alternativy, jak vyprávět film s jedním monstrem. A všechny jsou výborné. (23.06.2019)

Režisér Honda se po úspěchu Gojiry rozhodl na svět přivést další monstrum, které se později objevilo v mnoha dalších monster filmech. Tentokrát měl již k dispozici barevný obraz a tak se pokusil udělat s touto revoluční novinkou divy. Do jaké míry se mu to však povedlo? Začátek filmu vůbec nenasvědčuje tomu, že by jsme se měli dočkat slibovaného pána nebes. Nejprve budeme muset přečkat zhruba takovou dvacetiminutovku s horníky a jejich trápením v dolech. To nám však nemusí v žádném případě vadit, protože i tato pasáž rozhodně stojí za pozornost. Postupné odkrývání děsivého tajemství, cože se to skrývá v hlubinách se japoncům docela povedlo. To se už však nedá říct o hromadné panice v níž jsou japonci přeborníci. Jejich davový úprk napříč ulicemi je hodně komický. Desítky šikmookých pohybujících se jako přihřátý doktor Kája ve Slunce seno. Ani zde se to neobejde bez neustále se opakujících scén, které vám pochvíli začnou lézt krkem. Bohužel tento nešvár se stal Hondovou oblíbenou praktikou. Radon se však stal dalším velkým oblíbencem japonských diváků a svým způsobem ho často označují podobně jako Gojiru za kultovní postavu. Tento létající kolos podobně jako jeho sestřička ničí vše kolem sebe díky své obrovské zbrani. Tentokrát to jsou vzdušné víry, kterým nedokáží odolat žádná lidská obydlí ani mosty. Sora no daikaijû Radon však trpí i mnoha nedostatky. I zde jsou vidět jasné výkyvy v kvalitě scénáře a nepříliš velkém propracování samotného děje. Místy to totiž všechno vypadá až moc kostrbatě a tahle nevyváženost se nemusí každému zrovna dvakrát líbit. Nelze mu upřít jistý pokrok směrem kupředu a inspirace pro své následovníky, ale v té době na to nikdo moc nehleděl. I díky tomu se dá Radon označit za jeden z těch nejvíce oblíbených monster filmů, které Honda natočil. Zdlouhavý konec se mu však moc nepovedl. (13.07.2011)