Prázdniny pana Hulota

Jestliže se v současnosti hovoří o syntéze atrakcí (akce) a narace (příběhu), Tati provedl syntézu gagů a narace. Protože jde předně o způsob, jakým se gagy začleňují do příběhu, než o gagy samotné. Zároveň se ale zdá, že příběh není podstatný – postavy nikdy nezačnou mluvit, nikdy se nezačne odvíjet děj, ač styl vršící kontinuálně jednotlivé záběry tomu klamně napovídá. Výsledkem je podívaná značeně vyprázdněná i naplněná (dáno optikou ctěného diváka). ____ Výběr kamery je přímo skvostný, až kacířsky pedantský a promyšlený, když uvážíme, že máme do činění s „pouhou“ groteskou. A samotný obraz? Ještě lepší. Dokonalá a velice ojedinělá kombinace osvětlení, které tvoří ostré stíny, a malého kontrastu mezi světlými a tmavými oblastmi způsobeného sluncem. Druhá rafinovanost se vztahuje k vzorné práci se zvuky a ruchy, později rozvitá v Playtimeu. _____ Tati, ztracené geniální dítě mezi němými groteskami a novodobými sitcomy, mezi Chaplinem a Mr. Beanem, nepříslušel k žádné generaci. Byl solitérem. Přesto v sobě spojil takové neslučitelné vlastnosti jako například vypočítavost s naivní nevinností či eleganci s postavou kolohnáta. Tak pravil nikoli Zarathuštra, ale já. (14.10.2008)

Po Poštovském panáčkovi a Tatiho krátkých filmech zklamání. Příliš fragmentární, některé gagy sice skvělé, ale jednotlivé epizody na sebe moc nenavazují, děj to nemá prakticky žádný a film se úplně rozpadá. Divákovi pak nezbývá než rezignovaně koukat a čekat, kdy pan Hulot zase nějak originálně zakopne či upadne. K dobré komedii nebo grotesce je stále ještě potřeba souvislý děj, jinak to není film, ale jen pásmo dobrých gagů. Taky jsem nechápal, co bylo zajímavého na chování ostatních turistů, postavě krásné dívky a podezřele vyhlížejícím hostinském. Něco ale asi jo, když jim film věnuje tolik času. (12.06.2008)

Tati já jsme naladění na úplně jinou vlnu. Ne že bych neměl dobrou vůli, tohle je můj třetí pokus, v němž jsem se vydal přímo ke kořenům pana Hulota. A jen jsem si potvrdil svůj nezájem o celý tenhle formát, o Tatiho filozofii. Bylo tu pár povedených vtipů, to jo, ale nebavilo mě na ně čekat ani jsem se jimi nijak nekochal. (21.02.2017)

Je to celkem zábava. Tati jako obvykle vychází z němé grotesky, dialogy jsou zcela nedůležité a film je spíš sledem různých scének, které vyvrcholí gagem, po kterém svého autora přestanou zajímat, a střihne to jinam. O nějakém plynulém vyprávění příběhu nemůže být řeč už proto, že film ani žádný nemá. (10.06.2005)

"H-U-L-O-T" Ještě jsem neviděl film, ve kterém se mluví a přitom se neřekne jediná alespoň trochu zajímavá věta. Všechno je jednou poprvé, takže toto pyrrhovo vítězství patří panu Hulotovi. Tento samovolný spouštěč chaosu mne svými groteskními výstupy samozřejmě dokázal pobavit, ale spíše to byly ojedinělé zásahy do bránice než nějaká rychlopalná taškařice. Líbil se mi třeba jeho explodující prskolet, skládací loď nebo zapojení karbaníka do hry na sousedním stolu pouhým pootočením židle, ale ty staré fórky okoukané z němých grotesek už na mě moc nefungovaly. (07.02.2017)