Režie:
Jacques TatiScénář:
René WheelerKamera:
Jacques MercantonHudba:
Jean YatoveHrají:
Jacques Tati, Guy Decomble, Paul Frankeur, Santa Relli, Jacques Cottin, Jacques Beauvais, Robert Balpo, Roger RafalVOD (1)
Obsahy(1)
Jedna z nejvýraznějších osobností francouzské filmové komedie natočila podle vlastního scénáře osobitou komedii o pošťákovi z malé a ospalé vesničky, který je posedlý zaváděním metod amerického poštovního systému do své venkovské praxe. Tento na první pohled nepříliš složitý námět vytvořil scenáristovi, režisérovi a představiteli hlavní role J. Tatimu dostatečný prostor pro prezentaci neopakovatelného humoru, který dokonale navazuje na slavné tradice němé grotesky. Skvěle rozehraná obrazová složka filmu je v potřebných místech působivě podpořena vhodně užitým dialogem či hudbou. (oficiální text distributora)
(více)Videa (2)
Recenze (53)
Na polní příjezdové cestě ohrožuje občany hejno vos, na návsi se chlapi marně snaží vztyčit stožár s vlajkou, hostinský své hosty usazuje na přepravky, protože nový nátěr na židlích ještě nestačil zaschnout, a do toho místní pošťák François dělá všechno, jen ne to co má - tedy rozvážet psaní. Ale ono se mu není moc co divit; zatímco jeho rozhrkaný bicykl má své už odžito, kolegové v Americe zatím procházejí náročným vojenských výcvikem u paragánů, který má zrychlit a zefektivnit jejich pracovní výkony. François se tedy po prohýřené noci vrhá do práce se stejným zápalem jako jeho západní kolegové a snaží se jim vyrovnat. A je to ohromná legrace. Zatímco u jiných komedií by teprve tahle situace posloužila jako roznětka pro kanonádu ztřeštěných situací, Tati na to jde jinak. Humor dávkuje rovnoměrně po celou dobu skromné stopáže, takže například to, že v druhé polovině začne hlavní hrdina nahánět kolo, které mu shodou nešťastných náhod ujíždí přes celou ves, vás už prostě nemůže překvapit. ()
Dva filmy v jednom. K Tatiho kraťasu o pošťákovi je dopsána hodina živočichopisu vesnice ve sváteční den, kdy přijela pouť (podle toho se taky film v originále jmenuje). Bohužel všechny ty krátké etudy na téma "život na vesnici" pospojované komentářem báby s kozou jsou jen takovým doplňkem skvělé Tatiho jízdy na kole. ()
To, co fungovalo v osmnáctiminutové Škole poštáků (ze které byly použity skoro všechny scény), se zde strašně vleče a během filmu jsem se příšerně nudil. Příběh se občas naprosto vytratí a sledujeme spoustu variací na jedno a to samé. Remasterovaná kolorizovaná verze mě také moc neoslnila. ()
První celovečerní film Jacquesa Tatiho je nejlepší v okamžicích, kdy oživuje gagy použité už v krátkometrážní Škole pošťáků. Ale je přece jen obsažnější a navíc má úplně specifický způsob vyprávění. Nikam nespěchá, je lyrický, ale zároveň plný akce. Vesnička, kde se odehrává, je jako mraveniště, každá malá bezejmenná figurka žije svým vlastním životem a potýká se s drobnými nedorozuměními a nesnázemi. Ze všeho nejvíc mi Tatiho filmy (úplně všechny) evokují kresby Alberta Dubouta. Jednoobrázkové grotesky, kde jedna drobnější nehoda (u Dubouta často třeba plnovous skřípnutý do něčeho) spouští celý řetězec dalších karambolů. V případě Poštovského panáčka jsem dokonce přesvědčen, že to není náhoda, ale vědomá a přiznaná inspirace. 70% ()
Nejlepší adjektivum, co se hodí k tomuhle filmu je "roztomilé". Humor, který neurazí, ale zároveň si nebere servítky (pošťák přeje slavnostně oblečenému pánovi, ať se na zábavě baví a nevšimne si, že pán nejde na ples, ale na pohřeb své maminky). Tenhle styl humoru je nám Čechům dost blízký, stačí se podívat na filmy s Burianem, Postřižiny, Rozmarné léto... ()
Galerie (38)
Zajímavosti (6)
- I když bylo od začátku celkem jasné, že film nebude možné převést do barevné podoby, Tati se snažil sladit barvy domů v městečku do šeda a hněda, aby tak vznikl kontrast s přijíždějícími "barevnými" kolotočáři. (Vodnářka)
- Snímek byl od začátku natáčen dvěma kamerami, zároveň na černobílý i na barevný materiál. Použitý barevný systém Thompsoncolor se však ukázal jako nedokonalý (údajně nebylo možné z barevné negativní kopie vyrobit pozitiv). Při restaurování kopie byly použity počítače, nejde však o elektronicky kolorovanou verzi. Francouzský dokumentarista a publicista Francois Ede ve spolupráci s potomky Jacquese Tatiho, režisérkou Sophií Tatischeffovou a producentem Pierrem Tatim, s pomocí dosud žijících účastníků natáčení a s použitím speciálních optických přístrojů rekonstruovali barevnou verzi snímku v podobě, jakou Tati původně zamýšlel (ale i s nedostatky tehdejší techniky; např. s vybledlým obrazem, s barevnou nevyrovnaností některých scén, s "rastrovým" efektem atd.) (formelin)
- Ani zvuk nebyl na začátku příliš kvalitní, nový se dodělával až v 60. letech. (Vodnářka)
Reklama