Jede, jede poštovský panáček

První celovečerní film Jacquesa Tatiho je nejlepší v okamžicích, kdy oživuje gagy použité už v krátkometrážní Škole pošťáků. Ale je přece jen obsažnější a navíc má úplně specifický způsob vyprávění. Nikam nespěchá, je lyrický, ale zároveň plný akce. Vesnička, kde se odehrává, je jako mraveniště, každá malá bezejmenná figurka žije svým vlastním životem a potýká se s drobnými nedorozuměními a nesnázemi. Ze všeho nejvíc mi Tatiho filmy (úplně všechny) evokují kresby Alberta Dubouta. Jednoobrázkové grotesky, kde jedna drobnější nehoda (u Dubouta často třeba plnovous skřípnutý do něčeho) spouští celý řetězec dalších karambolů. V případě Poštovského panáčka jsem dokonce přesvědčen, že to není náhoda, ale vědomá a přiznaná inspirace. 70% (12.08.2005)

Před lety to bylo mé první setkání s Jacquesem Tatim. A i když jsem film znovu viděl těsně po kraťasu Škola pošťáků, ze kterého některé scény přesně kopíruje, bavil jsem se opět dobře. Pokud neočekáváte klasickou komedii, ale spíš grotesku s občasnými jednoduchými dialogy (a monology), budete se nejspíš bavit také. (30.05.2005)

"Rapidité, rapidité!" Některé části filmu jsou sice trochu lacinější a jednoduché na vymyšlení, ovšem takovou příjemnou letní atmosféru by mohl kdejaký filmař závidět, dokonce i ti naši - taková Vesnička či Slunce, seno jsou v tomto směru trochu pozadu. Myslím si, že zásluhu na tom má i barevná verze filmu a její pastelová stylizace. Nicméně své tvrzení si zkusím ještě ověřit v černobílé verzi, kterou se pokusím dodatečně sehnat. Humorná stránka je ale i přes zmíněnou nejistotu velmi dobrá, skeče s otevřenými dveřmi od náklaďáku či "věčně němá" scéna s ujíždějícím kolem potěší, i díky sympatickému výkonu samotného Tatiho coby pošťáka. Krom humoru zaujme i další projevení Tatiho konzervatismu, tentokrát si vzal na paškál tradiční evropský terč - Američany a jejich domnělou dominanci. Tati si, podobně jako třeba u Mého strýčka, zasluhuje uznání za to, že i přes rok výroby jsou jeho díla stále aktuální - napodobování amerických manýrů je (nejen) u nás čím dál všednější... Rozhodně slušný debut, ovšem co se propracovanosti díla týče, vrchol francouzského režiséra má teprve přijít. Ovšem pokud bych si měl vybrat nějaký pohodový film na slunečné (letní) dopoledne, Poštovský panáček je určitě horkým kandidátem. 80% (22.05.2010)

Rozmarné léto s Vlastou Burianem? Ano, něco na ten způsob. V jádru je to němá groteska se zvukem, byť těch pár dialogů hraje roli pouze epizodní. Hlavním špílcem jsou brilantní situační gagy a také nádherně zaprášená atmosféra rozšafného francouzského venkova, která polaská po duši čtenáře Chevallierových Zvonokos. Veledůležitou roli hraje i stylová hudba... Tak nějak se na to poselství o poklidném životě, kam se třeštění z amerikánského žurnálu vůbec nehodí, sleduje s určitou "hořkosladkostí". Film starý na duši. Ale tak krásně starý, jako ta shrbená stařenka s kozou, co nás v něm provází. (30.05.2005)

Dva filmy v jednom. K Tatiho kraťasu o pošťákovi je dopsána hodina živočichopisu vesnice ve sváteční den, kdy přijela pouť (podle toho se taky film v originále jmenuje). Bohužel všechny ty krátké etudy na téma "život na vesnici" pospojované komentářem báby s kozou jsou jen takovým doplňkem skvělé Tatiho jízdy na kole. (15.08.2016)