Podivnější než ráj

Balzam pre oko i dušu. Pokojne plynúci čiernobiely obraz podfarbený hudbou Johna Lurieho je koncipovaný v niekoľkominútových, tmavým obrazom predelených záberoch. V prvej časti neveselý údel mladej maďarskej emigrantky v prvých dňoch po príchode do USA. Prichádza do N.Y za bratrancom, u ktorého sa prechodne na pár dní ubytuje. A hoci má hneď po príchode zabezpečené ubytovanie a stravu, stiesnené prostredie sporo vybaveného bytíku, umelohmotná strava, máloslovná komunikácia a neustále pozeranie TV v novopríchodzej nevyvolávajú žiadne explózie nadšenia z nového sveta. Ošuntelé exteriéry predmestia a továrenských barakov tiež nepôsobia zvlášť optimisticky. Druhá časť sa odohráva na ceste smerom na Floridu – akejsi podivuhodnej dovolenky troch mladých ľudí, ktorí nevyhrali prvú cenu v americkom sne. Zaujímavé je, že aj keď film je o osamelosti, jej prekonávaní, otupujúcej každodennosti, drobnom paberkovaní, ide o komédiu. (10.09.2004)

Jim Jarmusch není v zásadě mým výrazně oblíbeným autorem, i když uznávám jeho nezávislost a líbí se mi, že si dělá filmy podle sebe a také velmi různorodě. Tohle mě ale prostě nedokázalo zaujmout, i když Jarmusch dovede skvěle vykreslit charaktery. Tyhle postavy mě ale prostě nebavily a neviděl jsem na jejich "životech" nic, co by stálo za to vidět. Možná to je ten správný klíč... (28.12.2015)

„Když luxuješ, neříkej luxuji. Je to až moc spisovné... říkej místo toho láduju krokodíla...“ :D *** Naštěstí mě druhý Jarmuschem natočený film bavil značně víc, než předchozí Trvalá dovolená. Zde už máme souvislý příběh se začátkem i povedeným koncem a postavy jsou nám alespoň trochu představeny, dojde i na humor, líbila se mi použitá hudba (byť jí v takovém filmu mohlo být určitě víc) a pár scén už dýchá osobitou atmosférou, snad i díky nezávislé černobílé kameře. Přesto ani tady se Jarmusch nevyhne více dlouhým scénám doslova o ničem (jako třeba ta, kdy se díváme jen na čtyři diváky vedle sebe v kině a není to nijak ani zábavné, ani emotivní, ani atmosférické) a pocit velmi zajímavého zážitku se u mě občas střídal s tím opětovným pocitem znudění a nicoty. Celkově mám pocit, že tyto osmdesátkové počiny od Jarmusche echt nezávislého ražení nejsou zrovna pro mě, nedokážu je moc ocenit, i když zakončit své filmy Jarmusch rozhodně už tady uměl. Nicméně druhý film po sobě asi nebude náhoda. Nebo se tady pan režisér navzdory dosaženému úspěchu pořád jen hledal. [60%] (29.10.2022)

Mám rád pomalé filmy, ale musejí mi sednout – a to se Stranger Than Paradise povedlo. Jim Jarmusch má svůj specifický styl, který na mě dýchne v každém jeho snímku a ihned se mu poddám. Leckdo se při sledování tohohle filmu bude ukrutně nudit, já jsem naopak hltal každou scénu a užíval si tenhle krásně natočený prostý příběh, který vyústí v sérii neuvěřitelných náhod. Jarmusch mě pokaždé chytí za srdce a při sledování jeho děl si připadám jako ve filmovém nebi – jeho filmy mi vždy připomenou, proč miluju kinematografii. Díky němu už také vím, že opojný zážitek si člověk může odnést i z filmu, ve kterém se vlastně skoro nic nestane. (17.07.2018)

Další Jarmuschova tradiční hra na umění. Dva povaleči se poflalkují světem. Krajně nezajímavá věc, na kterou se sice dá místy koukat (díky velice zřídkavému závanu humoru), ale jakmile se na jedinou sekundu zamyslíte, tak si uvědomíte, že je kompletně celý snímek opravdu totálně a nefalšovaně o hovně. V podstatě sledujete (naštěstí v přátelské stopáži) tři nezajímavé životní osudy tří nezajímavých lidí. Nic víc a nic méně. Za sebe (největšího filmového odborníka vesmíru) dávám slabé dva kusy. (21.07.2018)