Neúplné zatmění

„Já ti něco povim a pamatuj si to dobře. Člověk je sám. A každý tu žijeme sám za sebe. Čím dřív to pochopíš, tím líp.“ Po Křiku jsem dal Jirešovi další šanci ohromit mě a Neúplné zatmění bylo tou správnou volbou. Sice smutnou jen s pár záchvěvy naděje či něčeho pozitivního, ale to jí rozhodně na kvalitě neubírá, právě naopak. Dílo je to velmi emocionální a myšlenkově bohaté. Ačkoliv divák nemůže cítit přesně to, co hlavní hrdinka, film mu její pocity přibližuje, jak jen může. Publikum tak chápe její strach, depresi a pocit konce světa. Snímek pak vypráví o odpuštění, smíření se (nikoliv však odevzdání se či házení flinty do žita), o duševním stavu, kdy má člověk i přes to, co „nespravedlivého“ se mu stalo, mít rád nejen ostatní, ale hlavně sám sebe. To vše je navíc podpořeno výbornými hereckými výkony především dospívající Pátíkové a svérázného psychologa Navrátila. Sem tam některá místa trošičku drhla (+ je tu ta podivná scéna s vypnutím proudu a fungujícím telefonem), ale to nic nemění na tom, že hodnotím silnými 4*. (19.09.2017)

Jeden z hodně zdařilých a hodně nedoceněných filmů Jaromila Jireše nás zavede do ústavu pro zrakem postižené děti a do nitra dospívající dívky Marty. Ve své hloubce dost depresivní a Jirešem citlivě podaný příběh se naštěstí jakousi pomyselnou cestou ke světlu odlehčuje příchodem mladého psychologa v podání úžasného Oldřicha Navrátila, jehož dialogy s postiženou holčičkou nešetří originální motivací. Vlastně o tom tenhle snímek s příznačným názvem Neúplné(!) zatmění je - být znovu přiveden ke světlu poznáním a objevením vlastního já. V zásadě bych i souhlasil s podanou filozofií, nač mi je mít v hlavě odpověď na otázku, jak se jmenuje nejvyšší hora v Austrálii, když neumím najít odpověď na otázku, jak se cítím. Takže moje pocity z filmu: smutek, úzkost, chvilková deprese, očekávání, během scén s přísnou pečovatelkou s drsnými metodami (v podání Blanky Bohdanové) docela nervová tíseň, ale s příchodem pana Navrátila také úsměv, v jedném momentu přímo výtlem. ;-) Celkově od počátku velké zaujetí, pocit zásahu ze silného tématu a poutavého zpracování, a v závěru trochu lítost z tak náhlého konce. Zatímco u některých filmů nabývám pocity přílišné rozvláčnosti napříč dlouhou stopáží, myslím, že zde naopak tak skvělé rozehrána zajímavá témata mohla pokračovat po necelých 80ti minutách klidně ještě nějaký čas dál... 85% (Československá filmová výzva) (11.04.2019)

Celkový přístup k látce je sice trochu "divoký", ale samotný fakt, že film vznikl, je velmi záslužný. Navíc je velmi koukatelný i pro laika a přiblíží alespoň v nástinu svět nám vidícím úplně neznámý. Vzhledem k tomu, že osvěta je základ a film má své nesporné kvality, dávám plný počet. Jireš kousl do velkého sousta a zuby si nevylámal...90% (10.01.2012)

"To je hustý" módní nadužívaná fráze kterou lze slyšet  hlavně z úst mládeže není novinka jak by se zdálo.V tomto snímku z r.1982 ji už můžete slyšet z úst psychologa Moše ( Oldřich Navrátil ). K věci:-) Arogance a tvrdost léčebného personálu typická pro tehdejší dobu..... Pro zdůraznění nepochopení vidoucího světa, zvolil Jireš příliš exaltované bezohledné jednání a chování, což místy vytváří panoptikální prostředí........ A Březinová?Nikdy jsem nepochopil že se může herectvím živit... Slušelo by se též uvést představitelku hlavní role.............. Lucie Pátiková ...herečka jedné role Film velmi realistický v tom jak to probíhá když dítě ztratí zrak.................... 70 %....................................... Zajímavý je tento postřeh................ Do hlavní role byla obsazena Lucie Pátiková, která neměla dosud žádné herecké zkušenosti, ale jejíž herecké možnosti odhadl Jireš velice přesně. Aby její projev působil co nejpřesvědčivěji. nosí kontaktní čočky, které jí během natáčení "umožnily" vidět na hranici viditelnosti. V Neúplném Zatměni se podařilo režisérovi všechny herecké výkony harmonicky sjednotit, dát prostor jejich naturelu. To platí především o Blance Bohdanové v roli rehabilitační sestry a Oldřichu Navrátilovi v postavě psychologa Moše. Jsou to právě oni dva, kteří svojí zdánlivou neurvalostí a vehemencí přivedou Martu zpátky k sobě. Naučí ji mluvit nahlas - nebát se . . . (08.05.2009)

Tento film je strašidelný, až gotický, a to ani nepotrebuje nadprirodzené prvky.....Atmosféru utvára nielen viacerými ťažkými témami spojenými do depresívneho snímku, ale aj smutným konštatovaním, že väčšina deja je realistická a bohužiaľ, zlé zaobchádzanie a týranie chorých/hendikepovaných (vlastne aj zdravých!) detí (naposledy kauza Čistý deň v SR) je ešte stále normálne. (20.07.2018)