Smrt si říká Engelchen

Excelentní a drsné válečné drama! Partyzáni jsou vykresleni trochu jinak, než podle bolševické propagandy. Proto film musel být odklizen do trezoru. Dvě dějové linie se nenásilně prolínají a dávají vyniknout skvělé psychologii námětu Ladislava Mňačka. Jan Kačer jako postřelený Pavel, Martin Růžek jako jeho ošetřující lékař, Blažena Holišová v roli sestry Alžběty, Eva Poláková (obrovská škoda, že zemřela tak brzy) v roli partyzánům pomáhající Marty. Vlado Müller velitel partyzánů Nikolaj, Otto Lackovič jeho nástupce Ondra. Geniální obsazení, nemám slov. A jako třešnička na filmovém pásu je opět mimořádná hudba Zdeňka Lišky. Tento film je pro mě těžká srdcovka. (06.02.2023)

V rámci českého filmu špička, jak v režii, kameře či hereckých výkonech. Problémem je srovnání s předlohou. Ta je strhující, vyprávěná dokumentárním suchým stylem, žádná událost není rozplizle pitvána - toto a toto se děje, Mnačko to popisuje a je na čtenáři, aby se s tou hrůzou vyrovnal. Partyzán to musí udělat po válce - vrátit se k prožitému a vyrovnat se se všemi chybami, se všemi zrůdnostmi, protože ve válce umírá první ten, kdo nejedná či se snaží jednat striktně dle mravních zásad. Pavel se snaží být v rámci válečneho běsnění alespoň trochu lidský, jenže on či Marta jsou jen nepatrnou součástí drtičky duší a životů jménem válka. Lze utéci ke klidu církve, ale obléci si šaty jeptišky je řešením jednotlivce, nikoliv války.Film je na rozdíl od knížky velmi expresionistický (čemuž velmi pomáhá Liškova hudba), a ač je geniálně natočen, přesto se vytratil dokumentární ráz Mnačkovy knihy. (02.07.2010)

Ve své době zcela jistě film mezinárodních parametrů. Po filmařské stránce se i dnes jedná o působivou a úctyhodnou podívanou, která udivuje dynamickými obrazovými kompozicemi i osobitou střihovou interpunkcí. Můj osobní problém byl čistě emoční. Ten retrospektivní způsob vyprávění mi úplně nevyhovoval (pravidelné střídání přítomnosti s minulostí film rytmicky trochu brzdí) a i díky němu mi těch 129 minut přišlo opravdu dlouhých. Nic to ale nemění na tom, že Kadár a Klos prostě točit uměli. Klobouk dolů. 6/10 (09.08.2018)

Podle mého se jedná o nejlepší českoslovesnký ryze válečný film. Pánové Kadár a Klos vytvořili nadčasový film, který bezpochyby patří ne do zlatého, ale do platinového fondu československé kinematografie a světového válečného filmu vůbec. Scénář střídá dvě časové linie. Při pobytu na nemocničním lůžku, se prostřednictvím retrospektivních prostřihů dozvídáme co se vlastrně stalo. Těmto flashbackům napomáhají geniální střihové triky, které jsou pastvou pro oči každého náročnějšího filmového diváka. Kamera je také úchvatná, za zmínku stojí například dlouhý dynamický švenk v počátku filmu, který působí skutečně luxusně a sugestivně dovytváří atmosféru války. Temnou atmosféru nacistické hrozby také napomáhá navodit depresivní filmová kulisa Zdeňka Lišky. (11.05.2009)

Skutečně mistrná adaptace autobiografického románu Ladislava Mňačka, kterou si režisérský tandem Ján Kadár a Elmar Klos nevybral náhodou, druhá světová válka pro ně byla totiž také životním tématem. Válka je zdrojem neobyčejně silných příběhů a také měřitelkou morálních hodnot, mezní situace jasně tříbí charakter a oddělují hrdiny od nehrdinů. Takové filmy se také v době socialistického realismu po roce 1948 objevovaly jak na běžícím pásu. Heroické a plné schematismů. Smrt si říká Engelchen má však ve svém středu postavu Marty, hrdinku velmi reálnou, především ve své komplexnosti a složitosti. Retrospektivní forma vyprávění umožňuje nahlížet také na hlavního hrdinu Pavla nejen jako na heroického partyzána, ale ukazuje i jinou tvář odboje (poprava německého důstojníka, pochybnosti o sobě samém, rezignace...). Kadárův a Klosův film je vlastně prolomením dobového tabu, neslušelo, ba ani nesmělo se pochybovat o obraze hrdinného československého odboje a postavy odbojáře, samozřejmě komunisty. A hle ta realistická proměna - náhle tu máme českého partyzána, který se neštítí mučit zajatce, ruský partyzán zraní a zabije sám sebe při hloupé manipulaci s protitankovou střelou, všichni tu celkem dost pijí a většina i souloží, nikdo se nikde výslovně nehlásí ke komunistické straně, na stranu partyzánské bojůvky se dokonce přidají i němečtí dezertéři, Němci tak pomáhají Čechům a Slovákům s odbojem ... Protlačit tohle všechno v roce 1963 přes systém schvalovacích komisí musel být malý zázrak. A přese všechno dříve zmíněné, ale možná právě proto působí celé drama naprosto věrohodně a realisticky, vjem autentičnosti dodává skvostná výprava i vynikající formální stránka filmu, v níž najdeme řadu nadčasově působících výrazových prostředků - vynikající kamerové scény (už úvodní přestřelka v ulicích Zlína s dechberoucími kamerovými jízdami je na svou dobu neuvěřitelná) i experimentální subjektivní kameru, asociativní montáž využívající řadu originálních střihových přechodů (záhyby čepce řádové ošetřující sestry střihem na horskou bystřinu) a i samy flashbacky a retrospektivní styl vyprávění řádně předběhly svou dobu... Samozřejmostí je vynikající hudední podkres klasika československé filmové hudby Zdeňka Lišky, který jako obvykle podbarvil filmové scény hodně expresivní kompozicí. Pominout nelze ani herecké výkony, kterým vévodí samozřejmě především Jan Kačer, už jen typologicky je to herec, který může oslovit diváka daleko za hranicemi naší země a který tu tak moc chybí v současné herecké generaci. Dnes máme totiž doslova deficit národních hrdinů a s tím souvisí i absence herců, kteří by někoho takového mohli hrát. Jan Kačer (filmovým) hrdinou bezesporu byl... ,,Všechno je jasné až v dějepise, v životě dělá člověk chybu za chybou..." (29.12.2011)