Partyzánská stezka

Pro mne úplně neznámý film. Přesto, že je nesmírně poplatný době, v které vznikl, to není film, podle mého názoru, špatný. V době vzniku filmu jsem neměl o nějaké pionýrské organizaci a partyzánech ani ponětí a nedovedu proto posoudit, zda se tehdejší děti pubertálního věku opravdu dokázaly tak nadchnout pro putování po stopách partyzánských bojů. Když se však na tento film podívám dnešníma očima, tak vidím, že se jedná o perfektně připravenou prázdninovou akci na způsob hledání „multikešky“. Dá se tedy směle prohlásit, že svým námětem tento film předběhl dobu o dobrých 50 let. No, uznejte sami – takový film přece stojí za zhlédnutí. Mimořádně milé bylo, sledovat, s jakou samozřejmostí se mezi sebou domlouvaly české a slovenské děti, zatímco dnes ty české těm slovenským nerozumí. Za upozornění stojí i to, že v jedné z hlavních rolí vystupuje 27letý Miroslav Zounar. (24.06.2012)

Sice tendenční ale zajímavý film. Dvakrát nám zazní šlágr v podání dětského sboru. Zpívá se v něm: Jede cyklista bílou silnicí, vidí křepelku na oranici atd. atd. Jsme informováni, že všechny meze byly rozorány a obilí uživí nejen křepelky ale i všechny lidi. Jaká byla skutečnost? Stavy křepelek povážlivě vyklesaly už v padesátých zatímco naše zemědělství jde do kopru posledních dvacet let. Ve filmu jsou krásné záběry nejen na slovenskou přírodu ale i na ostravské stavby socialistického realismu. Na rozdíl od raných padesátých let už zde nevystupuje skrytý nepřítel-škůdce. Všichni se náležitě snaží. Uvědomělou roli si zde zahrál pozdější představitel K. Gottwalda Zounar. Jak vypadala soutěž Partyzánská stezka v padesátých letech nevím. Zato si však dobře pamatuji, jak to probíhalo o mnoho let později. U nás na střední škole ji organizoval třídní učitel – fanatik branné výchovy. Protože nám 15ti letým děckám hned na první třídnické hodině bez vyptávání rozdal přihlášky do Svazarmu, měli jsme učást na Partyzánské stezce každoročně povinnou. Přesto (nebo možná právě proto) mu tehdejší jeho aktivity vůbec nepřekážely, aby se o pár let později stal významným představitelem ODS. Závod Partyzánská stezka měl svoji důležitost. Pravidelně se ho jako host účastnil partyzánský velitel z SSSR – Ukrajinec Dajan Murzin. V den, kdy se závod Partyzánská stezka konal, jsme odjeli vlakem do hor na místo srazu. Zde proběhla registrace a čekalo se na tmu. Branný závod probíhal v noci. Zvlášť byli klasifikováni kluci a zvlášť holky. Tříčlenné hlídky za pomoci baterky, kompasu a mapy hledaly jednotlivá kontrolní stanoviště, kde musely splnit zadané úkoly (najít schránku, střelba apod.). Asi nám to mělo přiblížit, jak se asi cítili partyzáni v černém lese. My jsme naštěstí nemuseli s nikým bojovat. Většinou to bylo docela náročné, často nám nepřálo počasí a tak jsme zpáteční cestu vlakem prospali. Ale nebylo to špatné, zažili jsme spoustu legrace. (24.06.2012)

„Film byl natočen u příležitosti 10. výročí založení pionýrské organizace.“ Právě proto, že film zneužívá dětí a přirozeného dětského nadšení, je to taková prasárna. Navíc se tam občas neříká tak úplně pravda. Například ve vápence v Nemcovej vraždily především Hlinkovy gardy. A nejenom partyzány, ale všechny, kdo byli podezřelí z podpory SNP, ale také všechny osoby „nepohodlné“, jako třeba Židy. Docela se divím, že tento film není za rok 1959 na posledním místě. Skaly a ľudia a První parta tento film převyšují o několik úrovní. Lepší jsou i Slečna od vody, Zkouška od vody a Zpívající pudřenka. A Prázdniny v oblacích a Přátelé na moři sice o fous, ale řekl bych, že také. (12.12.2017)

Kto nebol iskričkou potom pionierom a nakoniec zväzákom len veľmi ťažko pochopí tento výborný film. Pochopiteľne, že z neho srší ideológia, ale niet sa čomu čudovať film bol natočený v roku 1959. Ale trocha z histórie. Pionierska organizácia ktorá združovala aj iskričky  (6. až 8. ročné deti) vznikla 24.4.1949. Išlo o masovú volnočasovú organizáciu pre deti od 6 do 15 rokov. Zaujímavý je pohľad na behajúce deťúrence bez tabletov, mobilov a bez obézity. Veď, čo bolo zle na týchto organizáciách, si môžete vydedukovať aj z ich sľubov. Iskra sľubovala, že  „Domovina moja krásna sľubujem ti v tento deň, že ja tvoja iskra jasná, tebe k sláve vyrastiem“. Iskra hovorí pravdu. Iskra chce veľa vedieť a poznať. Iskra rada cvičí, spieva, kreslí, hrá sa. Iskra je pracovitá a pomáha rodičom. Iskra chce byť pionierom. A potom pionier. “Sľubujem pred svojimi druhmi, že budem pracovať, učiť sa a žiť podľa pionierskych zákonov, aby som bol dobrým občanom svojej milovanej vlasti Československej socialistickej republiky a svojím konaním chrániť česť Pionierskej organizácie a SZM“. A zase podmienky sľubu. Pionier je oddaný svojej socialistickej vlasti a KSČ. Pionier je priateľom Sovietskeho zväzu a obhajcom pokroku a mieru na celom svete. Pionier si cti hrdinstvo práce a boja. Pionier svojím konaním, učením a prácou pomáha pri budovaní socialistickej vlasti. Pionier je hrdý na svoju Pioniersku organizáciu SZM. Pionier sa pripravuje na vstup do Socialistického zväzu mládeže. No a z malými úpravami by to mohlo platiť aj dnes. Ale kde sú tie časy, keď sa deti hrali na lúkach, pohybovali sa v prírode a žili skromne ale citovo bohato. Tí, ktorým to niečo hovorí isto iste si spomenú aj na „dobrovoľnú“ účasť na súťaži na Partizánskom chodníku, či sme boli takí oduševnení, ako deťúrence v tomto filme, si už nepamätám (to už je kopa rokov). (08.06.2021)

Nejsem si zcela jistá, zda by křepelka bezvýhradně souhlasila se soudružkou textařku, zřejmě k tomu neměla příležitost. Možná nezhynula bídně hlady, ale každopádně přišla o bejvák. Ale o tom Partyzánská stezka není. Je o nadšení ostravských pionýrů, které se s největší pravděpodobností nikdy nekonalo, je pouze ve scénáři soudruha Josefa Picka, který figuruje na listině spolupracujících s StB, Že by omylem? Přes jasnou snahu propagovat Pionýr a oslavovat partyzány je film nesmírně zajímavý. Je totiž časovou konzervou se vším všudy. Nejen díky dnes již neexistujícím reáliím, ale především myšlením tehdejších tvůrců. Filmová řeč má nesmírnou sílu, to si soudruzi velice dobře uvědomovali. Agitační filmy byly vesměs přehnaně optimistické, plné pozitivních nakažlivých písní a byly jedno společné - nebyly reálné. V nich mohli soudruzi snít o světě, který měl být, ale nikdy nebyl. Přes tento jasný plán se podařilo Kaněrovi odvést slušnou profesionální práci. (07.03.2020)