Tenkrát v Hollywoodu

Je to jak dlouze, labužnicky natáhnout kouř z bezfiltrovky a vychutnat si jeho stejně dlouhé vydechování. Nerozkašle vás, neškrábe v krku. Což je vlastně jediný problém, který s tímhle "kalifornských snem" mám. Znalci Tarantinova díla budou záhy tušit, že se opět bude měnit historie a tentokrát už to zdaleka není tak podvratná sranda jako u Panchartů. Troj-hlediskové vyprávění (herec-kaskadér-Sharon Tate) nemá úplně tu precizní stavbu Osmi hrozných, je to epizodická kolekce historek z natáčení a okouzlených vzpomínek na vyhaslé neony. Prostě Tenkrát v Hollywoodu není vrcholným Tarantinem, což neznamená, že po skončení filmu nebudu po krk zamilovaní do křivého úsměvu Cliffa Boothe a těch 162 minut dělit třemi, protože tak rychle tahle historka utekla. A zároveň že nebudete odolávat nutkání jít na to znovu, i když pointu jste znali předem... (09.08.2019)

Série scének, kde se člověk baví spíš tím, jak jsou fajn herci navlečení do legračních paruk a kostýmů, než tím, co se děje nebo říká. Zcela zbytečná mi přišla linie s Margot Robbie a to přestože nebo možná, a to by pro Tarantina bylo mnohem horší, právě proto, že člověk ví, co se tehdy skutečně stalo. Finále nijak nepřekvapilo, spíš příjemně potěšilo a pobavilo. Bez něj by to bylo o hvězdičku míň. (08.09.2019)

Tenkrát v Hollywoodu není Tarantinův divácky nejvtřícnější film. Je hodně osobní, rozvětvený, pro evropské (ale i americké) diváky neznalé kontextu 50s a 60s Hollywoodu nicneříkající. V každé ze 160 minut je vidět, jak je to pro Tarantina velice osobní. V době zavraždění Sharon Tateové mu bylo 6 let a žil v L.A. - a zbožňoval ty béčkové filmy a seriály, jimž dnes vzdává hold. A lze tvrdit, že ho ta událost, extrémně krvavá a dodnes nepochopitelná, trvale poznamenala. Tu éru nostalgicky spojuje se svým dětstvím a postava Tateové to v sobě všechno vystihuje. Nedivím se lakonickému setření novinářky, která ho na tiskovce obvinila, že je v tom filmu jen vizuální atrakce. Není, je to jedna z nejlepších Tarantinových postav, která ukazuje, o jak vyspělého a výjimečně nadaného autora se jedná - zatímco v minulosti všechny jeho postavy mluví a mluví, mnohdy až plácají, Tateová je silná v okamžicích, kdy nic neříká, usmívá se a prostě si užívá onu bezstarostnost Hollywoodu konce 60. let, která ji do jisté míry stála život. Počítání, kolik dialogů měli muži a ženy v tomto filmu, je pak vyloženou debilitou jisté části názorového spektra. Nedokážu odhadnout, zda je potřeba znát dopodrobna historii 50s a 60s Hollywoodu. Sám jsem po projekci spadl do wiki-králičí nory a dohledával si, kteří z těch lidí byli reální, co byly ty seriály/filmy zač a čím byli tak důležití, že je Tarantino ztvárnil. Povědomí o Mansonovi a Tateové má ovšem díky bulváru v podstatě každý, což je asi to nejdůležitější. Všechno ostatní jsou pomrkávání a odkazy pro znalé. Kromě naprosto krásného závěru (vyhýbejte se spoilerům!) mě nejvíce uchvátila sekvence na Mansonově farmě. Tarantino zde dotáhl do extrému svou úžasnou schopnost budování nevědomého napětí, jako to předvedl už u hospody plné nácků nebo to převáděl po celou dobu v Hrozné osmičce. Ta skoro čtvrthodinová scéna je svou gradací a hlavně zneužíváním diváckých očekávání naprostý top a těším se, až ji uvidím znovu. Podobně jako u Hanebných panchartů to bude vyžadovat druhé nebo i třetí zhlédnutí. Nejen, aby si člověk všiml všech nuancí a nápověd, ale aby byl už také připravený na to, co ho čeká. A mohl se tomu plně poddat. (Kolují zvěsti, že by mohl Tarantino na Netflix časem uvolnit o několik desítek minut rozšířenou verzi - sem s ňou, do toho světa se chce člověk prostě znovu vrátit, protože to je krásný svět šestiletého milovníka filmu). PS: Brad Pitt si to dává jako nikdy. (15.08.2019)

Fetiš. Tohle slovo uslyšíte ve spojení s Tarantinovou novinkou ještě hodněkrát. Autorova fascinace šedesátkami tentokrát bohužel převálcovala všechno ostatní, takže doba hippies, sledování televize a žití amerického snu je na ploše dvou a půl hodin vykreslována až příliš precizně. Na úrovni jednotlivých scén i celkového propojení paralelních linek totiž nevyznívá nijak světoborně, a to jak po stránce scénáře, tak ani filmařské grácie. Tarantino je samozřejmě dostatečně zkušený na to, aby diváckou pozornost udržet dokázal, přesto se nelze ubránit dojmu, že od něj prostě chceme víc. Tady se až v závěru dočkáme důkazu, že Tarantino stále dokáže bavit a překvapovat – a o to víc mrzí ta dlouhatánská doba předtím, věnovaná vykreslování hollywoodské mašinérie na způsob rozpačité coenovky Ave, Caesar. A to rozhodně není přirovnání, které bych v souvislosti s mým nejoblíbenějším režisérem chtěl používat... (01.10.2019)

Hezká pohádka pro staré lidi, kteří už se bojí opravdových filmů, ale pořád chtějí na něco chodit do kina. Tarantino by mohl být v budoucnu (kdyby neplánoval skončit) takový ekvivalent Woodyho Allena pro svou generaci v poskytování vkusného snobského odreagování. Zde komplexní událost, jíž eskaloval rasizmus šedesátých let (o tom, že Mansonovým motivem bylo rozpoutání rasové války, nepadne ani slovo) transformuje v nostalgický postesk nad ztrátou nevinnosti mainstreamového Hollywoodu - tedy téma, nad kterým každý uroní slzu, ale nikoho nebolí. A jakkoliv zním cynicky, tak jo, je to milá podívaná. A protože z toho necítím snahu být čímkoliv jiným, tak dám klidně i čtyři hvězdy, protože je to úplně jedno. 70 % (14.08.2019)