Tenkrát v Hollywoodu

Nabízela se reflexe toho, že v kaskadérství je mnohem více opravdovosti než v herectví, ale nakonec z toho vyšel nepříliš sourodý kompilát různě fungujících scén, jenž přivede diváka do paralelního vesmíru, ve kterém Rob Zombie přijde o inspiraci a Chinatown končí happy endem. Nostalgický Quentin předávkovaný tvůrčí svobodou zase jednou tak, aby bylo vidět, že ví a zná a divák, který ví a zná, se tím mohl pochlubit. Škoda jen, že s Tarantinovým dramaturgem je to v posledních letech jako s elixírem mládí. Kdekdo po něm zatouží, ale on neexistuje.. (09.01.2020)

Tenkrát v Hollywoodu není Tarantinův divácky nejvtřícnější film. Je hodně osobní, rozvětvený, pro evropské (ale i americké) diváky neznalé kontextu 50s a 60s Hollywoodu nicneříkající. V každé ze 160 minut je vidět, jak je to pro Tarantina velice osobní. V době zavraždění Sharon Tateové mu bylo 6 let a žil v L.A. - a zbožňoval ty béčkové filmy a seriály, jimž dnes vzdává hold. A lze tvrdit, že ho ta událost, extrémně krvavá a dodnes nepochopitelná, trvale poznamenala. Tu éru nostalgicky spojuje se svým dětstvím a postava Tateové to v sobě všechno vystihuje. Nedivím se lakonickému setření novinářky, která ho na tiskovce obvinila, že je v tom filmu jen vizuální atrakce. Není, je to jedna z nejlepších Tarantinových postav, která ukazuje, o jak vyspělého a výjimečně nadaného autora se jedná - zatímco v minulosti všechny jeho postavy mluví a mluví, mnohdy až plácají, Tateová je silná v okamžicích, kdy nic neříká, usmívá se a prostě si užívá onu bezstarostnost Hollywoodu konce 60. let, která ji do jisté míry stála život. Počítání, kolik dialogů měli muži a ženy v tomto filmu, je pak vyloženou debilitou jisté části názorového spektra. Nedokážu odhadnout, zda je potřeba znát dopodrobna historii 50s a 60s Hollywoodu. Sám jsem po projekci spadl do wiki-králičí nory a dohledával si, kteří z těch lidí byli reální, co byly ty seriály/filmy zač a čím byli tak důležití, že je Tarantino ztvárnil. Povědomí o Mansonovi a Tateové má ovšem díky bulváru v podstatě každý, což je asi to nejdůležitější. Všechno ostatní jsou pomrkávání a odkazy pro znalé. Kromě naprosto krásného závěru (vyhýbejte se spoilerům!) mě nejvíce uchvátila sekvence na Mansonově farmě. Tarantino zde dotáhl do extrému svou úžasnou schopnost budování nevědomého napětí, jako to předvedl už u hospody plné nácků nebo to převáděl po celou dobu v Hrozné osmičce. Ta skoro čtvrthodinová scéna je svou gradací a hlavně zneužíváním diváckých očekávání naprostý top a těším se, až ji uvidím znovu. Podobně jako u Hanebných panchartů to bude vyžadovat druhé nebo i třetí zhlédnutí. Nejen, aby si člověk všiml všech nuancí a nápověd, ale aby byl už také připravený na to, co ho čeká. A mohl se tomu plně poddat. (Kolují zvěsti, že by mohl Tarantino na Netflix časem uvolnit o několik desítek minut rozšířenou verzi - sem s ňou, do toho světa se chce člověk prostě znovu vrátit, protože to je krásný svět šestiletého milovníka filmu). PS: Brad Pitt si to dává jako nikdy. (15.08.2019)

Postupná zahleděnost do sebe sama se mi zdála nasměřovaná ke katastrofě. Po mnou obdivovaných a perfektně vyvážených Panchartech začal Tarantino opatrně zdržovat už v Djangovi, aby v Osmi hrozných zasekl lehce přes míru a zachraňovali ho hlavně herci a slušná míra napětí. Vidina dalšího filmu olizujícího délkou třetí hodinu, tentokrát navíc v poctě zlatým časům a dobrovolně se předem omlouvající za nediváckost, mě proto lákala jen velmi opatrně. Právě v tom, jak moc jsem se pletl, se ale nakonec skrývá největší překvapení. Než by se klasicky zaobíral nekonečnými konverzačkami se autor raději křehce vyznává z lásky na sto a jeden způsob. Na rozdíl od leckterých svých starších počinů se nechvástá vlastním umem, on opravdu jen a pouze vzdává z plných plic poctu umu jiných a nechce nic víc, než se do šedesátek vrátit, rochnit se v nich a zkrátka pocítit zase ono bezbřehé okouzlení filmem a televizí, které přináší jen nejranější mládí. Takže i když mi přestřelená délka přijde jako frajeřina z principu, už protože se žánrově rozkračuje jen trochu narychlo a naoko (stačí si zkusit sám pro sebe převyprávět linku Sharon Tate), úsměv se mi dral na rty neuvěřitelně často. Téměř herní koncept zatnutí drápů do milovaného světa či období, kde si odvyprávím "to svoje", by se mohl teoreticky stát cílem pro nespočet dalších režisérů, ale něco mi říká, že by si na něm spousta z nich poslepu vylámala zuby. (22.08.2019)

Fakt bacha na trolly - je to milá a zábavná čekačka na báječné finále, o kterém nechcete předem nic vědět. Zábavná duem diváckých miláčků, kteří si delikátně užívají každou scénu/gesto (Brad má nakonec lepší roli než Leo), a milá prostředím filmařiny a vystižením barevně pozitivních, bezstarostných šedesátek v LA. Margot jako Sharon Tate je ultimátní blonďatý anděl, vyvážený kontrast k vybraným hipisáčkám z Mansonsova gangu. Ty jsou naopak vyobrazeny jako nejhorší sebranka a adekvátně se k nim přistupuje (bravo Quentinovi za odvážný, svěží vánek nekorektnosti v této fucked up #MeeToo době). V dialozích i významu jednotlivých scén z westernů Ricka Daltona (Leova postava) v kontextu k filmu jako celku ale působí Tarantinova kreativita trochu unaveně. Asi jako cameo Franca Nera v Djangovi - příjemmné svojí přítomností, ale dialogově bylo nejslabší, chce se říct až bezpointovou scénou filmu. Většina z nás má za Tarantinovo mistrovské dílo z poslední dekády buď Bastardy, nebo Djanga (můj případ). Tak až takový majstrštyk od Tenkrát v Hollywoodu nečekejte. Kvalitativně je to spíše Osm hrozných v obrácené, božsky odlehčené náladě. A s BÁJEČNÝM finále. [Cannes] (24.05.2019)

// "And away we go." Tarantino je fakt jinde. Jedinej člověk, kterej si může dovolit natočit film bez děje, ohnout si realitu podle svého, a necelý tři hodiny mě prostě jen bavit. Herci, dialogy, obrazy, prostě jak mu to zrovna přijde pod ruku. Ne, samozřejmě to není náhoda, dělá to už od Pulp Fiction (Gaunery jsem viděl později), a dělá to sakra dobře. Pitt s DiCapriem jsou machři, Margot překrásná a Margaret Qualley by na ty oči měla mít ten samej průkaz, jakej měl Bruce Lee na svoje ruce. Holy shit. 9/10 (18.08.2019)