Tenkrát v Hollywoodu

// "And away we go." Tarantino je fakt jinde. Jedinej člověk, kterej si může dovolit natočit film bez děje, ohnout si realitu podle svého, a necelý tři hodiny mě prostě jen bavit. Herci, dialogy, obrazy, prostě jak mu to zrovna přijde pod ruku. Ne, samozřejmě to není náhoda, dělá to už od Pulp Fiction (Gaunery jsem viděl později), a dělá to sakra dobře. Pitt s DiCapriem jsou machři, Margot překrásná a Margaret Qualley by na ty oči měla mít ten samej průkaz, jakej měl Bruce Lee na svoje ruce. Holy shit. 9/10 (18.08.2019)

8/10. Je to klasický Tarantino... ale v té nejryzejší podobě a daleko méně přístupný, než v minulých letech. Pitt s DiCapriem neskuteční, oba hrají lépe, než za několik posledních let a Tarantino z nich vyšťavil faktický maximum (Bruce Lee vs. Pitt, rozhovor s dětskou hvězdou, přetáčení scén atd atd). Je to oslava filmařství a jedné dané éry, která v sobě měla neskutečné kouzlo a energii. Jen nepočítejte s přesnou historickou tečkou - Tarantino si to udělal po svém a já jsem za to vlastně rád, neboť zbortil divácké očekávání. Jo, spousta scén tu je zbytečná a je to vlastně jen nahlédnutí do života několika postav bez širšího významu a jo, je to v podstatě honění režisérova ega... ale dokud je to takhle fantasticky napsaný, zahraný a natočený, nemám s tím problém. (18.08.2019)

Devátý film Quentina Tarantina a v jeho způsobu vypravování se opět nic nezměnilo. Pravda, že samolibost trošku ustoupila a tak už tu nemáte 40ti minutovou scénu o ničem, jako tomu třeba bylo v Osmi hrozných. Pořád se ale jedná o přesně takový druh filmu, jaký můžete od Tarantina čekat. Délka tři hodiny, první dvě hodiny o ničem a posledních 40 minut nebudete u napjaté scény ani dejchat. Quentin si takticky přichystal další námět – Hollywood, ale ve skutečnosti je to opět Pulp Fiction na další způsob. Přijde mi, jak kdyby tento film byl takový opus magnum samotného Tarantina. Odkazuje na období, které zjevně má moc rád, ne-li z éry Hollywoodu nejradši – období westernů – a poukazuje na vše, co mu vytane na mysl. A je mu vlastně úplně jedno, jestli to období znáte, máte ty filmy nakoukané a zdali vůbec jste nebo nejste fanoušek těchto filmů. Jede si to prostě totálně po svém a fascinuje mě, kolik práce si s natáčením scének z různých filmů, s plakáty nebo jen se samotnými názvy vymyšlených filmů, musel dát. Z tohoto úhlu pohledu je Tenkrát v Hollywoodu neuvěřitelné dílo. Navíc i Leonardo DiCaprio a Brad Pitt je solidní dvojka do nepohody a tak ani nemůžou pravověrné fanoušky Tarantina zklamat. Pořád to na mě ale působí jako film, kde se sejde kopa herců, zablbnou si, nejvíc asi Leo a Brad. Vy máte pocit, jak kdybyste s nimi zašli na pivko, trošku jim vstoupili do života a v poslední části filmu se dočkáte tradiční tarantinovské akce. Ta je v tomhle duchu opět brutální ulítlá. Za mě nic nového pod sluncem. (13.01.2020)

Tenkrát v Hollywoodu možná není úplně film pro mě. Na jednu stranu oceňuji to, že Tarantino jako režisér dovede natočit film, který dobře vypadá, má skvělou muziku, hezky se na něj kouká a všichni, kdo se objeví před kamerou, ze sebe tlačí maximum. V tomhle případě jsme se ovšem asi úplně nepotkali u příběhu. Tenkrát v Hollywoodu jde trošku ve stopách Hanebných panchartů, bohužel tu Tarantino na rozdíl od nich netočí variaci nebo poctu konkrétnímu žánru, ale spíš době a průmyslu. A popravdě o televizním průmyslu v Americe šedesátých let vím víceméně prd a ze seriálů, o nichž se tu mluví, jsem slyšel tak o každém třetím. Samozřejmě nechci tvrdit, že to je Tarantinova chyba - on sám říkal, že tenhle film pro něj bude hodně osobní a je to na něm vidět. Ale zkrátka se tu zabývá věcmi, které neznám a které mě popravdě ani moc nezajímají. Podobně „mimo“ jsem se před lety cítil u jeho Jackie Brown, protože subžánr blaxploitation mi také nic neříkal. Ve výsledku jsem u Tenkrát v Hollywoodu často seděl před plátnem a říkal jsem si, že to, co se na něm odehrává, je asi cool, z něčeho to vychází a na něco to odkazuje, ale vzhledem k tomu, že vůbec nevím na co, nedovedu do toho úplně proniknout. Spíš to bude chyba moje než samotného filmu, faktem však zůstává, že podruhé na to asi nikdy koukat nebudu. (12.08.2019)

Film dlouhý jak reklama na niveu. Nemám nic proti koncepci filmů od Tarantina. Přežiju jeho cynismus za každou cenu, přepálené stopáže, mnohdy absurdně absurdní scény a příběhy, které jsou leckdy až příliš na efekt brakové, nebo alespoň o ničem. Je to totiž natolik dobrý vypravěč a milovník stříbrného plátna, že se mu dá ledacos odpustit. Tady to ale skřípe víc než by bylo záhodno, protože všechny výše zmíněné elementy tu jsou a k tomu se přidává prapodivný hybrid mezi fikcí a realitou, která se týka kontroverzní vraždy Sharon Tate. Šťavnaté finále je tedy filmařsky zábavné, avšak absolutně mimo skutečné dění. Platí však stále to, že Quentin má rád podpultové scénáře a svým postavám umí vdechnout život jako málokdo. DiCaprio i Pitt jsou parádní, leč druhý zmiňovaný má zřejmě nejlepší postavu z celého filmu. Ani to ale nezachrání pocit samoúčelného tlachání, specielně když první skutečně zajímavě aranžovaná scéna je po hodině a půl (!), kdy Pitt zavítá na ranč. (16.08.2019)