Kluci na řece

Do filmu se člověk hodně pomalu dostává, ale jakmile se v něm objeví Plachta, dostane spád a šťávu. Dobrou půl hodinku to trvá, ale pak to celé začne do sebe zapadat a nakonec se to i líbí. Zorka Janů (sestra Lídy Baarové) je zde mimořádně šarmantní. Pozadím jsou nádherné záběry starého Písku, kde bych chtěl ihned žít. Zkrátka nádherná vzpomínka na dětství Václava Kršky, romantika dětských bitev, ale i přátelství. Proč ne...70% (29.05.2012)

Srovnání s Knoflíkovou válkou se nabízí. V tomto srovnání dopadají Kluci jako film idyličtější a sentimentálnější, více literárnější. Postava nepoznaného navrátilce Jiřího je hodně romanticky stylizovaná. Na druhou stranu mají Kluci místy tajemnější, magičtější, kouzelnější atmosféru. Klukovský svět je zde více viděn skrze nostalgický opar, z hlediska dospělého vypravěče. (15.01.2011)

Klukovské léto pánů dětských i pokročilejších let představuje v Krškově filmografii poutavé intermezzo. Film, natáčený už po totální postalingradské mobilizaci a obou heydrichádách, spojuje vlastenectví s idyličností a pábením. V nezvyklé roli vidíme Jindřicha Plachtu, v nezvyklém úhlu pootavský Písek. Fronty byly pro tu chvíli zrušeny, jek sirén, vítajících spojenecké bombardovací svazy, přelétající směrem na župy Horní a Dolní Podunají (pardon, Rakousko), stal a hučící letadla zmizela z oblohy. Zůstává na ní, i vymetené, i českými bělostnými oblaky do šlehačkova přizdobené, jen žhoucí slunce a pod ním řeka .... řeka, nad kterou protentokrát nesvítí měsíc. Je to kontinent lásky a nevyslovené naděje. Míhají se tu i zajímavá herecká jména: jedno z posledních zastavení s mladičkou Zorkou Janů-Babkovou, tragickou sestrou Lídy Baarové, Borek Lipský, o němž se v titulcích dočítáme, že zemřel v Pelhřimově dva roky po válce (další z bratrů nebo blízkých příbuzných Lipských nebo jen pouhá shoda jmen ?), budoucí textař Zdeněk Borovec a mnoho a mnoho dalších. Také Terezie Brzková a Zdenka Baldová. Klukovské léto pánů dětských i pokročilejších let bylo a zůstává i létem dívčím a ženským. Zastavením, v němž jsou skryty zárodky alternativních, nikdy neuskutečněných budoucích cest naší národní kinematografie. Čas se tehdy, v tom okamžiku, v tom filmu, v tom poootavském krškovském zaslíbeném městě Písku opravdu zastavil. A my s ním. Kolik živých, až palčivých pocitů a asociací to v nás vyvolává i dnes! (06.04.2008)

Spisovatel, básník a režisér Václav Krška se po úspěchu Ohnivého léta rozhodl znovu vrátit ke své milované řece, k symbolu mládí, síly a touhy po poznání. Příběh, situovaný do rodného Písku, upomíná na mnohá klukovská dobrodružství našich vlastních let plná nesmiřitelných šarvátek a bojů, ale také čestných proher i opravdového přátelství. Proti této velkolepé oslavě života staví Krška bolestnou touhu osamělé staré paní, která ve velkém domě teskní po svém jediném synovi, ztrativším se kdysi kdesi ve světě, a také nostalgickou vzpomínku starého venkovského hokynáře za pomalu uplývajícím životem v jímavé interpretaci Jindřicha Plachty. Z tohoto básnivého oparu, jenž se vznáší nad celým filmem jako jemná pavučina snů a fantaziií, cele vystupuje Krškova složitá osobnost, nádherná ve své umíněnosti i upřímnosti, vzdorující nejen dobovým konvencím, ale také válečným útrapám a ústrkům. Svět byl tehdy nemilosrdně devastován, ale tady, na břehu řeky Otavy, se čas na několik málo dní zastavil. Snad náhodou, snad doopravdy. (05.10.2008)

Ohnivé léto (odehrávající se na řece), Kluci na řece, Řeka čaruje, Měsíc nad řekou, Kde řeky mají slunce... režisér Václav Krška byl do té řeky ve filmu snad zamilován. Ještěže pokaždé do onoho prostředí situoval lidi různých věkových kategorií a odlišné vztahové situace. Zde především děti. Neřeším, zda je to film pro děti nebo spíše film "jen" o dětech a pro dospělé (navíc se obávám, že navzdory jakýmkoliv tvůrčím záměrům z toho po letech zbylo jen to druhé), řeším jen svůj osobní dojem z filmu. Ten je více méně pozitivní, mám Krškovy poetické rád (hlavně Stříbrný vítr), v některých scénách dal vyniknout pěkným motivům (třeba vzpomínání staré paní v podání Terezy Brzkové na jejího dlouho neviděného syna), závěr s dětským orchestrem dojímavý... ale jinak tady to bylo na mne až příliš přeplněné groteskními rošťárnami s afektovanou hudbou a neutíchající dětstkou vřavou. Rád bych dal vyšší hodnocení, ale celkově to tolik na mne nezapůsobilo, a v mých očích až příliš zestárlo. Zorka Janů ve své poslední roli byla ale vážně kouzelná... 60% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (13.11.2019)