Režie:
Robert SedláčekScénář:
Eva KantůrkováKamera:
Jan ŠusterHudba:
Michal RatajHrají:
Viktor Zavadil, Zuzana Bydžovská, Denisa Barešová, Kristína Kanátová, Jan Vondráček, Karel Jirák, Michal Balcar, Anna Stropnická, Gabriel Cohen (více)Obsahy(1)
Film pozoruje posledních několik měsíců života Jana Palacha. Pozoruje jej na základě dostupných faktických pramenů a zároveň přemýšlí, co tomu mladému muži táhlo hlavou. Jan Palach nikomu z blízkých o svém rozhodnutí dopředu neřekl. Ani nenaznačil, že by byl něčeho takového schopen. Ve filmu prochází vztahem se svou přítelkyní Helenkou, bouřlivým kolejním životem roku 1968, soužitím s mámou doma ve Všetatech, zažije studentské brigády v Kazachstánu a Francii, chodí do školy, pozoruje a mlčí. Stejně jako se od podzimu 68 mění veřejný život, ráz ulic i výrazy lidí, stává se něco s Janem. Jak to, že si ničeho nevšimla jeho dívka, máma, spolužáci? Ještě to ráno si Jan vzal od mámy svačinu, na koleji vtipkoval se spolubydlícím a před odchodem do města se vysprchoval. Kamera po celý film sleduje Janovu tvář a snaží se zachytit okamžiky rozhodnutí… (Cinemart)
(více)Videa (2)
Recenze (390)
Nechybělo mnoho a byl jsem svědkem nejtvrdšího pádu na hubu v českém filmu posledních let (moji „oblíbenou“ Učitelku vnímám jako slovenskou), ale vyvrcholení dojem naštěstí zdárně vylepšilo. Ta mlčenlivá soustředěnost mi v předchozím dění chyběla – je rozdíl mezi tím sdělit záměr mlčky a cpát ho při každé příležitosti všem postavám do úst. Vracet se do našich nejexponovanějších dějinných epoch a odkrývat mýty pro mě osobně nedělá Honzu Palacha vynikajícím. Mám pocit, že zrovna s podobnými introspekcemi na tom není česká kinematografie úplně zle (Protektor, Fair Play, Ztraceni v Mnichově, Já, Olga Hepnarová…) a Sedláček jen toto směřování ozvláštňuje větším množstvím ironie, někdy záměrně nepatřičné. _____ Účelovou nečitelnost protagonisty kvituji, mělkost světa kolem něj již nikoli. Ačkoli jsou pod Sedláčkových triptychem České století/Bohéma/Jan Palach podepsáni jiní scenáristé, problémy se opakují. Dialogy mě naposledy takhle trápily v nějaké nedělní pohádce na ČT. Scénáři jsem přál dramaturga, který by seškrtal to kvantum nevyslovitelných šíleností a jakoby mimoděk zmíněných údajů sloužících k charakterizaci postav a vývoji vyprávění (vinu tentokrát možná nese také nezkušenost Jana Gogoly ml. s hranou tvorbou). Jsem přesvědčen, že opravdu dobří herci dokáží s těmito nástrahami pracovat, ale v podání některých zdejších mlaďochů a za asistence Jana Vondráčka jsem procházel sedmi bránami pekel. _____ Záporů vnímám o dost víc. Dějinné události Sedláček představuje ve vždy srozumitelné chronologii, linie týkající se konkrétních figur ale nechává roztříštěné a neujasněné (vztah Palacha s přítelkyní a slovenskou kamarádkou) nebo nedovede zdůraznit jejich vývoj v čase a explicitní záměr (profesor jako morální vzor, důsledky charakterové změny Smrkovského, bezmoc stávkujících). Zvolená epizodičnost vyprávění na mě působila velmi únavně, nerytmicky a nedokázala mi zprostředkovat závažnost situace a utužování poměrů, to mi film musel sdělit opět až dialogy. Vypíchl bych ještě inspiraci seriálem Vyprávěj – veškeré kostýmy jsou čisté, nové a „retro“, zvláště hlouček protestujících komparzistů na Václavském náměstí hraje pod tím věčným bílým světlem všemi barvami a účesy. Po střelbě pak utíká tak zmateně, že nemám pochyb o tom, že tyto scény režíroval hostující Biser A. Arichtev. ()
Zoufale přihlížel tomu, jak se společnost ubírala k rezignaci, jak se smiřovala se znepokojivou politickou situací. V lednu 1969 napsal své matce prostý vzkaz, vhodil do poštovní schránky dopisy, v horní části Václavského náměstí v Praze se načichal přineseného éteru, polil hořlavinou a škrtl sirkou. Tragický čin, který po následující dny, roky a nakonec i dekády nutil přemýšlet o stavu společnosti i hledání příčin. Živá pochodeň, kus historie. Výročím se nevyhneme, navíc rostoucí nechuť k představitelům země je pokaždé aktuální. Divák od začátku ví. Soustředí se tak na detaily, aby pochopili, proč se vysokoškolák ke svému činu odhodlal. Režisér Robert Sedláček vsadil na dobovost a absolutní přirozenost (bohužel je emočně prostý), nijak formálně neexperimentuje, chce, abychom mladíka vnímali jako stydlivého a naivního hrdinu, nikoliv coby nějaké fanatického blázna. Svá tajemství si přesto ponechal, tvůrci vychází ze vzpomínek, z toho, co se povídá, z toho, co se dochovalo. Přesto velká poklona před Viktorem Zavadilem v titulní roli, který emoce dokonale nese v očích. Silný je i jeho vztah s matkou, výtečně zahranou Zuzanou Bydžovskou, ač opakovaně poukazuje na její otevírání jeho pošty, přesto s tím vždy tak nějak počítá. Prostě k sobě mají hlubokou úctu. A my bychom měli mít úctu k lidem, kteří „něco“ udělali. ()
„ODPUSŤ MI TO. JENDA...“ /// Životopis, kterej u diváků (v kinech) propadl. Proč? Copak nectíme historický postavy? Ctíme, ale utrácet za politicky inspirovaný skutky se nám nechce. Navíc spousta lidí dodnes nechápe, proč vyjádřil svůj odpor zrovna takhle... A přitom film je to dobrej! Jsem překvapenej, že z filmu je cejtit potřebná atmosféra... třeba tý svobodný doby. Nebo srpen 1968 a okupace. Výborně předvedenej je i samotnej akt „zážehu“. Ten film prostě není jen o Palachovi... Mám rád polskou kinematografii, protože se kromě současnejch témat fajnově věnuje i svý historii. A Jan Palach je natočenej v podobným duchu. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Připíjel jsem na zrušení cenzury. 2.) Před návštěvou Václaváku se stavuju na pumpě. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * ()
FIlm o Janu Palachovi 4*, život a smrt Jana Palacha -5*. On si totiž Honza asi neuvědomil, že žije mezi Čechoslováky. Těm je totiž srdečně putna všechno, co se netýká jejich žaludku a židle. Sedláček odvedl dobrou práci. Pokud JP byl magor jak o něm nedávno na ČR1 mluvil nějaký jeho dávný kamarád (rval si špendlíky pod nehty apod), Sedláček se tomu šikovně vyhl. Trošku šablonovitý až silně kýčovitý je vztah s profesorem (Vondráček), víc prostoru nedostal problematický vztah s matkou (Bydžovská). Kristína Kanátová pěkný, Denisa Barešová je taková svazačka. Kompars na sovětské vojáky byl asi easy, udělali nábor na pražské tržnici. Scéna, v níž JP pochoduje za prezidentem, by se měla vystříhnout, to je až moc trapná přeháňka. Kdyby zůstal u Rýna, nemuseli nám kantoři celej život tlačit do hlavy tenhle nesmysl. ()
Civilnost Jana Palacha mě seděla lépe než pompéznost Baarové a Masaryka. Atmosféra doby zachycena bez patosu. Rozhodně plusem byl výběr hlavní role. Viktor Zavadil jako Jan Palach je za jedna. Na plný počet to není z jednoho důvodu. Film je součet epizod, které jsou skvělé (vše po 1968) a jiné zavádějící. Nevím, proč vědět, že se malý Palach ztratil v lese anebo byl na brigádě někde v Kazachstánu. ()
Galerie (27)
Photo © CinemArt
Zajímavosti (10)
- Záběry z Kazachstánu se podařilo natočit podstatně blíže, v někdejším sídle sovětských vojsk v Milovicích. Ani do Francie se tvůrci nemuseli obtěžovat, kraj lahodného vína nahradila vinařská obec Velké Žernoseky v Ústeckém kraji. [Zdroj: časopis Cinema 09/2018] (ČSFD)
- Herec Jiří Zapletal v tomto snímku ztvárnil roli předsedy Národního shromáždění Josefa Smrkovského již potřetí, předtím ji představil v seriálu Roberta Sedláčka České století (od r. 2013), konkrétně v epizodě 1968: Musíme se dohodnout (2014) a ve filmu Dubček (2018) režiséra Laco Halamy. (majky19)
- Natáčelo se v Praze, Václavské náměstí ovšem nahradilo kvůli dobové dlažbě Perštýnské náměstí v Pardubicích. Scény s hořícím Palachem se natáčely ve vozovně Střešovice. Scény z nádraží zase v Lužné u Rakovníka. Scéna z kostela se natáčela přímo v evangelickém kostele v Libiši, kam Palach chodil. (rakovnik)
Reklama