Tenkrát na Západě

"Tví přátelé mají vysokou úmrtnost, viď Franku." Přiznávám, že mi nikdy nebylo na Západě tak dobře, jako v tomto na prvním pohled loudavém westernu. Kaubojové, pokud netasí, přitom nikam nespěchají, jejich motivace se odhaluje s očividnou leností, jejich hlášky, s ďábelskou frekvencí jedna za hodinu, suše skřípou mezi zuby a napětí by se v každém okamžiku dalo krájet dle libosti na kostičky, hranolky či jehlánky. Největší silou snímku je však hudba Ennia Morriconeho, při které mi naskakuje husí kůže a při pohledu do očí Jill se ve mně zase probouzí touha chránit její "počestnost" se Smithy & Wessony zavěšenými proklatě nízko. (21.07.2011)

O TNZ se nedá napsat a říct nic, co už napsáno a řečeno nebylo. Z klasiky nejklasikovatější se poněkud vymkl Henry Fonda, který si neklasicky zahrál jednu z nejpadouchovatějších postav filmové historie. Ale že ty jeho upřímné blankytné zraky dokázaly pěkně zledovatět... O hudbě se dá říct jen tolik, že jsem slyšela už nejednu nádhernou skladbu, geniálně rámující filmový děj. Ale Morriconemu nikdo nesahá ani po paty. (25.07.2007)

Co se ještě o tomhle filmu dá napsat ? Snad že to (od doby, kdy jsem ho viděl poprvé v kině) byl a (po asi patnácté projekci z nového DVD vydání) stále je - můj nejoblíbenější film vůbec. V žánru westernu imho snad ani nemůže být překonán.... Ta muzika (ke každé hlavní postavě vlastní, úžasné, nezapomenutelné hudební téma) je geniální snad stejně jako režie. Je to prostě jedinečná perla na náhrdelníku nejlepších filmů všech dob.... Pokud někam, pak sem patří 6******. (02.02.2003)

Film mého srdce. A to doslova. Žádný jiný western mu nesahá ani po kotníky a 99,99999% ostatních filmů taktéž. Nenapodobitelná atmosféra, úžasní herci a nadčasová hudba Ennia Morriconeho. Scéna závěrečného účtování nemá svojí působivostí v celičkých dějinách kinematografie obdoby.....vlastně tak jako zbytek. Dlouho jsem hledal svůj nejlepší film. A v "Tenkrát na Západě" jsem ho snad už našel. (18.08.2003)

Western legenda. Absolutní mýtický svět mužů, do něhož Sergio Leone vložil nostalgické připomenutí faktu, že tenhle svět už je dávno pryč (byl-li kdy vůbec)... (Civilizační pokrok bořící starý svět symbolizuje právě železnice.) Esence skutečného ,,chlapáctví", pro jehož představitele nemá ceny žena, peníze, majetek, rodina, ale jen a jen čest. Leone pracuje s archetypy. Tenhle svět tu byl před westernem a bude tu i po něm, Sergio Leone ovšem povýšil jinak v místě i čase silně fixovaný žánr do nadčasové polohy - příběh o pomstě, která determinuje celý život a která je vyšším imperativem než život... Unikátní je formální stránka filmu - jen málokterý režisér a kameraman exponuje většinu záběrů do detailů a polodetailů, navíc stále stejných míst - obličejů jednotlivých aktérů příběhu. Hra (paradoxně strnulých) mimických svalů (a zvláště očí) je doslova dechberoucí. Je to cosi jako magie. Síla magického pohledu. Leone přikládá očím zvlášť symbolickou váhu. Kapitolou samou o sobě je hudba. Každá z kvarteta ústředních postav příběhu je signalizována svým jedinečným hudebním motivem a i jako hudební celek pak funguje Moricconeho dílo fenomenálně. Stěžejní (a nejznámější) je motiv harmoniky (která dává hlavnímu hrdinovi i přezdívku), uchovávající si v sobě specifické tajemno. Harmonika jako osud, jako prokletí, jako stigma. Perfektní symbol. Zvláštní důraz je kladen také na mizanscénu, iluze amerického západu je skutečně dokonalá. Pro herce je signifikantní pot, špína, zarostlé tváře, protikladem je samozřejmě jediná žena v linii příběhu. Vjem horka a špinavosti je podán zajímavě jakoby v druhém plánu, zvlášť dobře vystoupí v kontrastu se scénami v interiérech vlaku. Sergio Leone natočil jedinečný film a uzavřel tak pomalu mrtvou kapitolu v historii filmu, kapitolu žánru zvaného western...,,Já jsem chlap." ,,Druh na vymření... Přijdou další Mortonové a vyříděj vás..." (03.08.2008)