Babička

Divnost.....ale možná je to taky jenom o klukovi co se počůrává ještě v deseti letech do postele, otec ho za to vždycky seřeže, matka ho někde v koutku duše miluje, ale nedokáže se přenést přes citlivou povahu svého syna a neskutečně se za něho stydí. Proto je pro ni snadnější se postavit na stranu otce a řešit věci trestáním. Chlapec se upne k semínku lásky ke své babičce, která ovšem jednoho dne umře. Co se stane s chlapcem potom, je pro mě záhada, snad dospěl a točí filmy dodnes.....i když už vlastně ani nic netočí, což je strašná škoda. (04.03.2014)

Lynch mě zase přinutil, abych chrochtal blahem nad jeho další surrealistickou „bizarní“ podívanou a já si to do sytosti užíval rád. Pochmurná černobílá podívaná mě uchvátila již od první minuty a já nestačil zírat, co David dokázal „vypotil“ už v útlém mládí. Opět dokonalá a těžko pochopitelná scenérie, atmosféra našlapaná k prasknutí a zde je jasný důkaz toho, že i s malým rozpočtem dokázal dělat divy. Ten malý synek byl super. (02.02.2015)

Sám príbeh vlastne nie je nijak šokujúci ani desivý, je skôr silný a citlivý, pojednáva o potrebe lásky, rodiny a vzájomného pochopenia, a viem si dosť dobre predstaviť ako milo (ale tiež zdravo ujeto) by ho interpretoval napríklad taký Tim Burton za pomoci hudby Dannyho Elfmana. Ale toto nie je film Burtona, je to číra lynchovina, takže tu máme pôsobivo mrazivú atmosféru, neľudsky vyzerajúcich, odstrašujúcich hercov s tvárami bielymi ako stena, krvavo červenými perami a očami a psychopatickými pohľadmi, ďalej krásne štýlové prechody od animovaného k hranému, od čiernobieleho k farbám (trochu mi to pripomína neskorší comics Sin City, ktorý je tiež čiernobiely a a farby sa tam vyskytujú len zriedka, ale vtedy sú sýte a vždy niečo zdôrazňujú) a nakoniec bláznivé psychedelické zvuky, ktoré sem-tam prechádzajú do niečoho, čo sa dá nazvať hudba. Ako celok je to mimoriadne pôsobivé, Lynch skvelo ilustroval svoj nekonečný talent a formálnu originalitu už dávno predtým, ako si ho niekto začal všímať. 10/10 (03.11.2005)

Lidé jako produkty čehosi, řekl bych zagoroidní obličeje, bezpochyby trip, který kdokoli může stvořit kvůli nějaké psychické poruše, o které snad u Lynche nebudeme diskutovat. Kdo ví, co se tomu chlapovi může zdát za sny. Ten děj-neděj to spíš sráží, raději bych tam neviděl ani náznak děje, mám-li být upřímný... pokud tam tedy někdo nějaký našel... něco jako ten můj... je tam... snad. (31.10.2008)

Lynch svou temnou vizi vytahuje z vnějšího pláště, zakrývajícího povrch reality v místech, kde se probouzí životní energie. Skrze animaci zprostředkovává svůj specifický pohled na zrození. Toto umělecké ztvárnění je natolik podmanivé, opojné a kombinací s hranými záběry dokonale zlověstně skutečné, že se nelze ubránit pocitu, že vidíme naprosto neoddiskutovatelně nejoriginálnější zpracování metaforického zrození. Nejprve sledujeme zrození muže a ženy, oba představené s těmi nejzákladnějšími pudy (dehumanizace v čiře surrealistické podobě). Následně se z jejich nereálně až nechtěně působících milostných hrátek zjeví jako houba po dešti jejich Syn. Jejich reakce je srovnatelná s čirou nenávistí a Otec začne svého Syna bít. Skrze animaci se následně Syn dostává metaforicky do nebe (celou tuto scénu chápu jako útěk týrané dětské mysli do vlastního světa, ve kterém sice bude narážet na překážky v podobě svých Rodičů, zároveň si ale vytvoří postavu plnou lásky). VÍCE ZDE (FILMOGRAFIE DAVIDA LYNCHE - RANÉ KRÁTKOMETRÁŽNÍ SNÍMKY) (09.03.2017)