Dobrá smrt

Dobrá smrt zachycuje eutanázii nikoli jako kontroverzní společenské téma, ale jako takřka procedurálně pojaté vztahové drama. Zprostředkovaná linie situací souvisí s rozhodnutím protagonistky Janette – britky trpící dědičnou svalovou dystrofií – zorganizovat si svůj odchod ze světa tak, aby její rozhodnutí nic nezvrátilo. Má stanovený plán, který s naprostým vnitřním klidem plní, zatímco divák je konfrontován s rodinnými situacemi, z jejichž emočního přetlaku mu dochází dech. Poslední výlet do Švýcarska po boku potomků, z nichž jednoho v budoucnu podobné rozhodování pravděpodobně nemine, však přirozeně směřuje k osvobozujícímu naplnění smyslu spojení „eu-thanasis“. Snímek nejde cestou syrové observace, která by z vnějšího pohledu konstatovala tragickou situaci ženy vyrovnávající se s nutností odejít nikoliv v intimním prostředí svého domova, ale ve vzdálené instituci. Jeho forma neustále, i za cenu odstupu a návodné emocionální podpory, vyvažuje divákem vnášenou úzkost z neúprosného přibližování smrti. Možnost hlubší identifikace s protagonistkou a jejím odlišným vnímáním stále bližšího cíle vlastního konání tak otevírají harmonicky komponované a náladové širokoúhlé záběry, u nichž se ani nechce věřit, že pocházejí z fotoaparátu. Obrazové pojetí na jednu stranu vytváří působivé vazby mezi postavou a prostředím opouštěného domova, jenž nabízí fascinující vizuální podněty a doklady naplněného života. Na druhou stranu estetizace eschatologických momentů upřednostňuje konstantní prožitek smiřlivého odcházení nad přenechávaným poselstvím a "aktivistickým" činem hrdinky, u níž se poslední věci člověka staly spíše vysilující logistickou operací. Co však zcela ozdbrojuje je neokázalá pokora tvůrců infiltrujících se do nejsoukromější sféry, o níž nejvýmluvněji svědčí důstojné zobrazení posledního Janettina okamžiku. (31.10.2018)

O čom je Dobrá smrť a kam celý naratív smeruje je tak nejak jasné asi každému, kto sa na film chce vypraviť do kina. Tie klady vážne nie sú v prekvapeniach, ale skôr v samotných protagonistoch a ich pohľadu na vec, respektíve na život, pretože ako vieme, život je jeden z najťažsích...a vyzerá to tak, že aj smrť. Jadrom je samozrejme Janette a jej rozhodnutie absolvovať odchod zo sveta pomocou eutanázie, ale bez jej okolia, respektíve rodiny a zaujímavej, mimochodom veriacej vykonávateľky eutanázií niekde v Bazileji, by bol film iba polovičný. Prostredníctvom všetkých protagonistov tak dostávame hutný myšlienkový celok, kde ale nikto nikomu, vrátane režiséra smerom k divákom, nevtĺka žiadnu svoju pravdu do hlavy. (12.03.2019)

Dokumentární portrét Angličanky, která hodlá podstoupit eutanazii. Dvaasedmdesátiletá Janet nechce čekat, až se její neblahý zdravotní stav, daný dědičnou svalovou dystrofií, zhorší natolik, že se stane zcela nesvéprávnou. Ztratila by schopnost učinit vlastní rozhodnutí, podepřené jasnými racionálními argumenty. Smrti se neděsí. Přijala ji stejně jako dříve svou nemoc a fakt, že život není fér a je třeba se s ním vypořádat dle svých momentálních možností (skutečnost, že všichni v její situaci nemají stejné možnosti a „dobrá“ smrt představuje svého druhu privilegium, film bohužel více nerozvádí, ale chápu, že by šlo o odbočení od směru, kterým je zaměřena jeho pozornost). Zatímco Janet odhodlaně a smířeně míří ke dni, kdy roztok pentobarbitalu ukončí její trápení, sledujeme paralelně příběh jejího syna, který trpí stejnou nemocí a očekává stejný osud.___Přes podobnosti zřetelné i ve způsobu snímání obou sociálních herců je ale synova linie nadějeplnější, neboť Simon se zapojuje do výzkumu, jenž by mohl vést k objevení léků pro zatím neléčitelnou nemoc. Působivé obrazové pojetí, využívání kontrastů a paralel, hrdinčin poetický mimoobrazový komentář nebo nenucené zapojování mizanscény k osvětlování Janetina předchozího života film udržuje na pomezí procedurálního dramatu a názorově otevřeného zamyšlení nad tím, jaké umírání je „přirozené“ (do filmu byly příznačně zařazeny dva náboženské výklady eutanazie – podle jednoho by měl o našem bytí a nebytí rozhodnout Bůh, podle druhého Bůh nechce, abychom trpěli, a je tudíž přijatelné, pokud se rozhodneme svůj život sami ukončit). Přes občasné zesílení melodramatické roviny užitím teskné hudby nebo estetizaci úkonů souvisejících s posledními věcmi člověka, se film neuchyluje k exploataci lidského neštěstí. Je natočen s obrovskou pokorou a pochopením jak pro ty, kdo se rozhodli odejít, tak pro ty, kdo zůstávají. 70% (17.10.2019)

TOTO MÁ BYŤ SLOBODA? Je nesporné, že prakticky každý človek dnes môže spáchať samovraždu, ak chce. Nepotrebuje na to požehnání úřadů. Lenže v štátoch, kde je eutanázia legálna je riziko, že niekto rozhodne o vašej smrti napriek tomu, že vy budete chcieť žiť. Napr. jednoducho preto, že ste starý a váš pobyt v domove je pre vaše deti drahý. Konkrétne v Belgicku sú rodičia, ktorí nedali svoje dieťa s mozgovou obrnou na eutanáziu odsudzovaní okoloidúcimi ako necitliví, pričom obrna vôbec nebolí, ani nie je smrteľná. A podľa slov lekára sa "eutanázia v Holandsku stala nepísanou dogmou, o ktorej sa nediskutuje". https://www.tvlux.sk/archiv/play/22732 EUTANÁZIA NA PRVÝ POHĽAD DÁVA JEDINCOVI KONTROLU NAD VLASTNOU SMRŤOU. V SKUTOČNOSTI JE TO ŠTÁT, KTO MÁ KONTROLU NAD EUTANÁZIOU A TÝM AJ SMRŤOU. (27.03.2020)

Ešte sa budeme musieť medzi sebou mnohokrát rozprávať, ešte sa budeme musieť naučiť rešpektovať jeden druhého a odpustiť si aby sme mohli označiť Dobrú smrť spätne za vizionárske dielo. Za mňa všetky 4 palce hore. Pomalé zoomy a akcent hraného filmu ma dostali ! Mal som neutíchajúce nutkanie ísť domov objať mamu. (09.04.2019)