Třetí princ

Zase jedna nepovedená pohádka a důkaz, že i dříve se pohádky vždycky nepovedly, že to není jen fenomén dnešní doby, kdy takových nepodařených pohádek přibývá jako hub po dešti. Pro jaké děti je tato pohádka určena? Je tak neprůhledná, tak zmatená, že si opravdu neumím, představit dítě, které by z ní mohlo mít radost. ... K čemu tam byl ten třetí, resp. první princ? Proč chudou  ženu se sedmi dětmi museli zastoupit kejklíři? Co je na tom lepšího? Kdyby se pánové raději drželi toho Erbena a nevnášeli do zpracování klasických pohádek své hloupé a nesmyslné inovace, udělali by rozhodně líp! (09.01.2019)

Zjistil jsem, že až na kultovní Tři oříšky pro Popelku na mě pohádky s Libuší Šafránkovou působí průměrným dojmem (viz Princ a Večernice či Sůl nad zlato) a u Třetího prince tomu není jinak. I když ve filmu hraje stejná dvojice, nepřišla mi pohádka tak mile kouzelná jako Vorlíčkova klasika. Filmu značně škodí několik tvůrčích rozhodnutí - ať už šlo o "škudlení" na rozpočtu ve scénách s bratry-dvojčaty, dabing Lucie Zedníčkové (zde se též šetřilo, protože jinak nechápu, proč ji namluvila Šafránková, která už tak má ve filmu dvojroli), nebo místy nesympatické vykreslení postav. Chaotická kamera v prostředí Adršpachu rovněž filmu nepřidávala na kvalitě. Ve výsledku slabší tři hvězdičky! (14.06.2023)

Dávám objektivní ****, i když tuto pohádku nemám moc rád. Připadá mi příliš temná a ponurá. Ale vím, že se hodně líbí ženám, asi i díky Pavlu Trávníčkovi, kterého já ale také příliš nemusím. Jako pohádka funguje, vše je jak má být, výprava je skvělá a exteriéry nádherné. A princ Jaroslav je pěkný proutník. (06.07.2010)

Aniž bych chtěl srovnávat zřejmě nesrovnatelné, vzpomínám si velice živě, že měl Třetí princ TV premiéru také na Štědrý večer, tuším že v roce 1983, a ohlasy byly tehdy přesně tak záporné, jako je tomu u premiér už několik let v současnosti. Pohádka ale mezitím uzrála jako víno a to, co jí bylo nejvíc vytýkáno, se stalo její předností. U mne se stala právě pro svojí jedinečně ponurou atmosféru jednou z nejoblíbenějších. Režisér Moskalyk se opět dokázal vzdálit průměru zažitých forem a prosadit svou uměleckou výpověď, zasazenou do rámu perfektního řemesla. Monolog krále, kdy učí syny u ohníčku vládnout, by měli pouštět ve Strakově akademii od rána do večera! (25.12.2008)

Podivuhodná, netradiční, pozoruhodná a velmi poutavá pohádka, která rozhodně není určena pro malé děti. Dlouho mi trvalo, než jsem jí vlastně přišel na chuť, a pokaždé, když mám příležitost ji znovu vidět, z ní načerpám něco nového. Nedokážu popsat proč, ale konečná scéna, kdy je zlomeno prokletí skal, působí natolik silně, dojemně, doslova archetypálně, že se z toho vždy vyloženě neubráním slzám. Všimněte si, že princové tu narozdíl od jiných "dětských" pohádek nečelí žádným ztělesněným protivníkům. Nemáme tu žádné čerty, žádné zlé čaroděje, ježibaby, draky či obludy, vlastně nikdo tu není vyloženě zlý. Všecho, čím musel princ Jaroslav projít a nad čím musel zvítězit (a kde Jindřich s Jaromírem pohořeli), je to, co není vidět a s čím si musel poradit jeho vlastními (vnitřními) schopnostmi. Vyhrál tam, kde jiní se zasekli. Vyhrál boj nad silami, které máme v sobě všichni. (14.01.2011)