Démanty noci

Démanty jsem poprvé viděl už před lety, ale syrovou sílu, dýchající na mě skrz póry filmového plátna, si s mrazením v zádech vybavím dodnes. Ne každý den má totiž člověk šanci potkat se - navíc v mém případě zcela nepřipraven - s otiskem génia... Němcův snímek je čistá, vyabstrahovaná filmařina, opus magnum, který by bez filmové kamery a střihačského pultu nemohl vzniknout. Jistě, povídka by zvládla zaznamenat příběh dvou kluků, uprchlých za války z transportu a pronásledovaných tlupou senilních sudeťáků v nedělních oblecích. Malířské plátno by dokázalo zachytit zoufalství vryté v jejich tvářích, promísené s démantovými jiskřičkami naděje v koutcích očí. Hudba by mohla tepem rytmiky a nervózními tahy smyčců zprostředkovat přerývanost jejich zoufalého běhu, čím dál hloub do temného lesa. Ale jen kinematografie dokáže spojit příběh, obraz i zvuk do výsostného zoufalého výkřiku o nešťastnosti bytí, kterým Démanty noci uhranou každého, kdo je ochoten o světě, v němž žijeme, přemýšlet. Je mi jedno, jak Němec dosáhl toho, že se mi o těch třesoucích se rukou, zvonících u dveří, jež nikdo neotvírá, občas i zdává. Nechci vědět, zda světelná aura, do níž se obě vychrtlé siluety noří, vznikla přeexponováním materiálu a už vůbec ne to, zda šílený dvouminutový běh o život, otevírající film, byl vážně natočen v jediném předlouhém záběru či byl spojen ze dvou částí střihačovou šikovností, jak mi o tom z DVD v přidaných rozhovorech vyprávějí pamětníci. Přemýšlím vlastně jen o jediném - jestli já, až přijde můj čas, budu tím běžícím, nebo jedním z těch s naleštěnou puškou. Takové jsou Démanty noci: šedesát čtyři minut, během kterých vaše duše zestárne o šedesát čtyři let. (03.08.2007)

Naozaj mnohé pôsobivé scény, zduplované zaujímavou prácou so zvukom. Krásna paralela medzi človekom a zvieraťom. Utečenci ako štvaná zver, odporný mlaskajúci a "žerúci" starci ako predátori, všetko zvýraznené kulisou lesnej divočiny. Trošku dosť antinemecké (nemčina ako chrapot divokej svorky). Dosť rušivé - chaotické - flashbacky, vsunuté iba náhodne, bez zjavného hlbšieho významu. Zmätočná chronologickosť záberov (napríklad scéna "prosenie o chleba" alebo záver). Výborný pocitový film, ktorý pôsobí veľmi úprimne, no už menej sofistikovane - domyslene. Dosť mi chýbala hudba. Pri takomto filme zabudnúť na hudbu je podľa mňa chyba. Aj keď v bonusoch som sa dozvedel - a sám som to následne uznal - že scéna dažďa vskutku veľmi výrazne evokuje "pocit hudby" (podľa Taussiga oratórium) (13.06.2006)

Útěk, tentokrát ne jako metafora lidského bytí, ale jako bytí samé. Lineární cestu vpřed obohacuje zmatečné (zkuste mít srovnané myšlenky, když o vlásek unikáte smrti) vzpomínání na to, co bylo a domýšlení toho, co by být mohlo. Jak se mění situace obou štvaných, mění se také obsah představ, čím dál hůře rozlišitelných od skutečnosti. Noční můry se vkrádají do bdělého snění. V takových okamžicích jakoby se Němec vzdal dohledu nad kamerou, jež hrdiny aktivně pronásleduje počínaje vyčerpávající úvodní jízdou, a umožnil jí (surrealisticky) zapátrat ve vnitřním světě aktérů. Úniky do minulosti jsou jim ale málo platné. Nacházejí vylidněné město a zavřené dveře. Na nikoho se nemohou dozvonit. Jediná cesta vede vpřed. Přestože opakovaně pronikají do podvědomí postav, nejsou Démanty psychologickým příběhem. Vzpomínky neosvětlují minulost, ale prohlubují přítomné konání, pomáhají nám pochopit, co se právě teď odehrává v hlavách mladíků, nikoliv to, kým byli a jsou. Sjednocení subjektivního a objektivního, reálné a pocitové roviny, které jsou natočeny stejným stylem, nás situuje do stejné pozice, v jaké se nacházejí postavy. Němcův sugestivní průnik do lidského nitra nám umožňuje spoluprožít bez patosu a heroizace, vlastních československým válečným filmům předcházející dekády, sérii hraničních situací, zakusit v extrahované formě úzkost a osamění, které jsou s lidským bytím neodmyslitelně spjaté. Dvojitý konec nabízí nakonec totéž, k čemu se jiné filmy z období války dobírají podstatně déle a krkolomněji: naději i nejistotu. 90% Zajímavé komentáře: Adam Bernau, Zóna, tomtomtoma (02.09.2018)

Jednoho dne jsem zavítal do Boskovic a zašel si do místní židovské synagogy. V patře jsou dvě kamenné desky velikosti průměrně vzrostlého člověka. Jsou pokryty jmény židů, kteří byli z Boskovic odvlečeni německými nacisty do koncentráků a nikdy se nevrátili. Dvě plné, kamenné desky, popsané drobným písmem, ve třech sloupcích odshora dolů, jméno za jménem. Mráz mi šel po zádech. Tenhle film je v podstatě o tomto mém pocitu a o nesmyslnosti toho, co se dělo, o krutosti Němců, o nemožnosti židů utéct do bezpečí. A mimochodem - povšimněte si, že pro nejtragičtější scénu nemusíte použít detailní skoro realistické záběry, že většího účinku dosáhnete zvukem a záběrem na ženu zavazující si šátek a na pokoj, kde vítr provívá záclonami u oken. (06.07.2019)

Film, na motivy knihy Arnošta Lustiga Tma nemá odtieň, zaoberajúca sa židovskou problematikou, je natočený s neskutočne desivou atmosférou a z pohľadu hladných a úplne vyčerpaných chlapcov, ktorých snahou je prežiť za každú cenu. Blíži sa koniec vojny, väzňov z koncentračného tábora Osvienčim prevážajú do Nemecka. Vlak v ktorom sa vezú napadne spojenecké lietadlo a práve tento zmätok a zamestnanosť stráži im umožnil útek, ich cieľom je Praha. Táto cesta je sprevádzaná retrospektivnými úvahami a spomienkami na život a podmienky v Osvienčime. Chlapci sú nimi poznamenaní a nemôžu sa týchto vidín zbaviť. Z toho je aj názov poviedky aj filmu Démanty noci (noční démoni). Zaujímavosťou je že hlavné úlohy hrajú neherci z Kladna. Výborný film, ktorý neskutočne dokresľuje situáciu tejto doby. Aj napriek tomu, že z konca tohto príbehu nie je jasné, či končí ich smrťou: Zaručene vieme, že v prípade prežitia, zostanú svojimi tragickými zážitkami poznamenaní do konca života. (10.08.2017)