Tenki no ko

trochu zklamání. Srovnání s předešlým Šinkaiovým filmem se nelze vyhnout, protože podobností je tu podezřele mnoho. Opakováním jako kdyby hrál až příliš na jistotu. Formálně ale pochopitelně vybroušené a vycizelované jako klenot do vitrínky. Asi nejvíc mě ale zaujal závěr - člověk je ze starší literatury a jiných filmů "vychován" a tak nějak automaticky už očekává, že pokud je hrdinovo štěstí v rozporu s nějakým obecným dobrem nebo ohrožuje ostatní osoby, pak se hrdina hrdinsky svého prospěchu vzdá pro dobro celku. Tady poprvé jsem viděla pravý opak a působilo to na happy end dost hořce. Na druhou stranu, má-li film zachycovat pohled dospívajícího chlapce na svět, pak to docela odpovídá. Mládí umí být pěkně sebestředné. (05.08.2020)

Jako ta utečenecká část se snahou se nějak protlouct v hezky vyobrazeném Tokiu, zahaleném v dešti byla fajn, ale ten "milostný patos" byl až moc a strhával to na fakt neuvěřitelný level neuvěřitelnosti. Vizuálně fantastické, ale toho patosu je tam příliš, minimálně pro mě a na poměry Šinkaiových filmů. (21.06.2020)

Krásné anime. Režisér Makoto Shinkai už tradičně předvádí neuvěřitelnou vizuální podívanou dovedenou do nejmenšího detailu. Opět jsou zde obsaženy jeho oblíbené prvky jako čarokrásné ztvárnění oblohy, oblaků, deště, krajiny, hry světel a stínů. A samozřejmě vlaků! Těmi je Makoto doslova posedlý :-) K tomu se přidává originální, romanticky a melancholicky laděný fantasy příběh, zasazený do moderní metropole Tokia. Nebudu zde (jako někteří jiní komentující) porovnávat s předchozími filmy pana režiséra, ale drozhodně doporučím, abyste se na ně také podívali :-) Všechny mají společného jmenovatele a tím je nádherná animace propletená s poetickým příběhem. Všechny jsou doslovným pohlazením po duši, i když mnohdy hrají na dosti smutnou notu. (15.04.2020)

Navzdory původnímu záměru nezačnu svůj komentář srovnáním s minulými díly Šinkaie (a zvláště tím posledním), nýbrž začnu tím, čím je tento film oproti jeho předchozím počinům jedinečný. Nuže: čím film rozhodně vyniká, je výborné vyobrazení snah o předčasné dospívání a konfliktu naivních hlavních hrdinů s realitou, kdy zjišťují, že skutečně dospělým se nějaký patnáctiletý floutek zkrátka nestane ze dne na den – nejednou jsem si při sledování vzpomněl na čtení Kafky na pobřeží, kde se Murakamimu podobnou problematiku podařilo rovněž skvěle zpracovat. Další zářez si Šinkai zaslouží za jedno z nejpreciznějších zpracování japonských reálií, jaké jsem kdy v anime viděl – západní divák to možná tolik neocení, ale nešlo si nevšimnout, jak se i japonští diváci v sále pochichtávali nad tím, s jakou nečekanou pečlivostí a smyslem pro nejmenší detail Šinkai vyobrazuje život v důvěrně známém Tokiu ve snaze zachytit co nejvěrněji realitu, stejně jako je pozoruhodné, u kolika známých firem a jejich výrobků si vyjednal užití ve filmu bez zkomoleného názvu. A komu snad nelahodila příběhová mnohoznačnost, zamotanost a osudovost v Kimi no na wa., ten by měl zvážit zhlédnutí, protože Tenki no ko nabízí o poznání čitelnější, snad by se dalo říci civilnější příběh, který je přístupnější širšímu publiku než jeho předchůdce (a teď to nemyslím jako kritiku). Naopak Šinkaiovy trademarky, které byly přítomny v předchozích filmech – Tokio, vlaky, melancholie, klavírní hudba, západy slunce, déšť –, jsou samozřejmě přítomny i zde a opět v koňské dávce, přičemž počasí zde hraje dokonce hlavní roli. A jak tedy vychází ze srovnání s Kimi no na wa.? Styčných bodů se nachází mnoho (hlavní hrdina z předchozího filmu se tam dokonce i na chvíli objeví!), takže se srovnání vyhnout zkrátka nejde, ale Tenki no ko z tohoto srovnání kupodivu nevychází vůbec špatně. Jedná se o řemeslně velmi dobře zpracované dílo, které sice už neobsahuje ten „wow efekt“ jako jeho předchůdce, a byť věřím, že se do jisté míry mohlo jednat o záměr, tak mi ve filmu také chybělo pečlivější představení rodinného zázemí postav, zvláště pak u Hodaky, a nějaká silnější katarze v závěru – Šinkai bohužel vyložil trumfy asi o 10 minut dopředu a samotný závěr tak už neměl čím překvapit a zasáhnout diváka. Sečteno podtrženo – film, který stojí na svých vlastních nohách a stojí za to jej vidět, jen má tu smůlu, že navazuje na velmi úspěšného předchůdce a jsou u něj očekávání nastavena proklatě vysoko. Prosté 4*. (Viděno v Shinjuku Piccadilly, Tokio, 8/2019.) (02.09.2019)

Romantický příběh o šestnáctiletém klukovi, který se v Tokiu po útěku z domova zamiluje do podobně staré osiřelé dívky, která umí na přání zastavit déšť a přivolat Slunce – ale pokaždé za to draze platí. Upřímně je to hrozně krásný film o síle lásky, touze po svobodě a o namáhavém protloukání se životem ve velkoměstě, které postupně mizí pod nánosy vody. Lze ho číst i v rovině metaforického komentáře k extrémním výkyvům počasí, jichž v poslední době přibývá. Jeho jedinou nevýhodou je, že opravdu hodně připomíná předchozí režisérovy filmy a zejména pak snímek Your Name, který byl navíc příběhově košatější, tajemnější a emocionálnější. Místy to skoro vypadá, jako by Makoto Šinkai chtěl svůj úspěch po předešlém hitu zopakovat, a tak použil znovu stejnou formuli (zamilovaná mladá dvojice, kterou spojí magická fantasy schopnost) a opět ji opentlil svými oblíbenými motivy (rušná metropole, déšť, vlaky, soundtrack, hrozící katastrofa, riziko osudové ztráty milované osoby) s předpokladem, že to bude fungovat stejně, a ono to samozřejmě funguje, akorát že výsledek je tentokrát o něco průhlednější, přímočařejší a dramatičnost musí dohánět uměle, nejčastěji přes různé honičky s policisty. Finále mohlo být klidně podstatně delší a překvapivější. I tak ale Šinkai znovu potvrzuje svou pozici mistra v práci s detaily a s poetickými obrazy, s dialogy, věrným zachycením prostředí i s vyprávěním, které umí čapnout za srdce na těch správných místech. (21.10.2019)