1917

Okázalé oblbování diváka, kterému to vůbec nežeru. Celková výprava a náročná práce, která je vidět na autenticitě jednotlivých kulis a stovkách komparzistů, jejichž pohyb musel Mendes detailně promýšlet, si bezpochyby zaslouží poplácání po rameni. Zároveň by ale mělo následovat výchovné pokárání, neboť s odhlédnutím od vizuální podoby filmu zůstává při sledování nekonečných kamerových jízd dojem, že režisér opravdu jen postával za kamerou a plácal se po ramenou za vlastní vizionářství, přičemž zapomněl, jestli celá ta exhibice vlastně dává smysl a má své neotřesitelné opodstatnění. Onen dlouhý záběr má čistě sledující charakter. To znamená, že pohyb kamery je aktivizován a řízen pohybem postav, od nichž se celou dobu neodchyluje a dýchá jim na záda, popřípadě je párkrát obkrouží a nechá je obejít některou překážku z druhé strany, aby mohl proběhnout neviditelný střih a skrytá návaznost. Taková inscenace dá samozřejmě mnoho práce a podporuje subjektivní prožívání válečných hrůz, ale už po pár minutách jsem si začal říkat 'A to je všechno?'. Deakins během celé své tvorby uchvacoval okázalými úhly a pozicemi kamery v perfektní souhře se sytým nasvícením a vždy dokázal vzbudit dojem, že právě kamera film řídí, v tomto případě ho ovšem s velkou pravděpodobností po většinu času zastupoval mladší asistent, který utíkal před nebo za postavami, a celkový pohyb před kamerou vyznívá po chvíli únavně a nevynalézavě. Často až do takové míry, že zábavnější než sledovat poslušně sledující záběr je dávat pozor na to, kdy se asi střihlo - a byť se tenhle proces relativně daří zakrývat na úrovni vnímání samotného střihu, nešťastně se to podepisuje opět na pohybu postav a kamery, když se nové překážky a lidští protagonisté zjevují s povinnou vypočítavostí, která často nepodporuje vývoj syžetu. A právě logické odvíjení syžetu a jeho časoprostorových vztahů je dalším pochybně vyřešeným prvkem. Kontinuální záběr a ryze subjektivní charakter výpravy znemožňují odsun některých nepodstatných úseků do fabule, což je jistě účel, neboť poslové jsou v časovém presu a každá vteřina má být důležitá, ale rozvrací se tím vnitřní uspořádání světa a jeho logika. Když například dostanou hlavní hrdinové své důležité poslání, při jejich následném rozhovoru je zmíněno, že k místu doručení to pěšky trvá minimálně šest hodin - jak je tedy možné, že se tam nakonec stihne doplazit, doklopýtat a doběhnout v času projekce (plus jediný viditelný střih, kdy hrdina omdlí a vzbudí se po jisté prodlevě)? A osobně jsem nechápal, proč se vyprávění ve druhé polovině místy zbytečně zastavuje (vážně musí být v každém válečném filmu scéna s nevinnou vystrašenou civilistkou a malým děťátkem?) a proč činí hrdina některá hloupá rozhodnutí, jimiž úplně zbytečně riskuje (scéna s opilým Němcem). Abych celému konceptu jen nekřivdil, jisté dramatické momenty fungují velmi dobře a diváka vyloženě praští do hlavy a sekvence v hořícím městě je audiovizuálně dokonalá, přesně ve stylu zlatého Deakinsova a Mendesova rukopisu ze závěru Skyfall. Je však opět nasnadě namítnout, že prolínání záměrně naturalistických scén ve znamení minimalistického vedení pozornosti s epickými a baladickými výjevy jako od Tarkovskyho se poněkud vylučuje - když už se rozhodlo pro absenci střihu za účelem větší autenticity, proč se rovnou nejelo i bez hudby, která je sice krásná, ale diváka z kýženého transu spíše vytrhává? ___ Ten film je navzdory své mediální bublině a šílené touze být přelomový pouze rádoby efektním a zdlouhavým kroužením v prostoru, nežli efektivně vystavěným dramatem, jehož koncept by dokázal obhájit a vyplnit existenci slabého příběhu s očekávaným završením. Na jednu stranu jsem se ujistil, že i bez střihu lze šponovat napětí, ale dominující zjištění je určitě to, že vedení pozornosti nekonečným sledováním dvou postav i v sebelepších produkčních a technických podmínkách po čase selhává a že střih je k udržení soudržného fikčního světa a logiky vyprávění zkrátka potřeba, pokud filmař nemá ohromně vizionářskou působnost - a tu 1917 zkrátka nemá, ačkoli ji mnoho lidí slepě vyzdvihuje. 55% (13.02.2020) (méně) (více)

Režiséra Sam Mendese mám jako filmového tvůrce opravdu rád. U každého svého filmu střídá žánr nebo pojetí a Mendes se díky tomu jako tvůrce ani přes dobu, která je čerstvě delší než dvě dekády neokoukal. Důkazem je jeho režijní debut Americká krása, který nezestárl, pořád jde o nadčasovou klasiku a v mých očích se pořád jedná o nejlepší režijní debut všech dob. Své specifické kouzlo má třeba i jeho Road to Perdition, naprosto boží je jeho bondovka Skyfall, která v roce 2012 vryla Jamesi Bondovi novou krev a nový styl a Mendes tehdy natočil nejlepší bondovku, která se vydala jiným směrem a Mendes si s tématikou ,, Bondovy krize středního věku´´ tehdy porazil po svém. Navazující Mendesova bondovka Spectre tak logicky nemohla jen tak snadno Skyfall překonat a nepodařilo se, nicméně šlo pořád o důstojný sequel, kterým Mendes rozhodně neurazil. A jeho dalším projektem se nakonec stalo válečné drama z období 1. světové války 1917, které dle vyprávění svého děda Alfreda Mendese Sam sepsal společně s Krysty Wilson-Cairns a společně s kameramanem Rogerem Deakinsem se film rozhodli natočit tak aby působil, že byl natočen na pouhé dva nepřetržité záběry. A 1917 je ve finále takové jak jen může filmový divák snít- Totálně boží filmový zážitek, který je dokonalý snad opravdu ve všem. A dovolím se hned namítnout, že opravdu nepřeháním! Mendesova 1917 pro mně představuje jeden z vrcholných kinozážitků posledních let a opravdu jeden z nejlepších filmů posledních let. Hned po prvním shlédnutí si ho dokonce dovolím zařadit na stříbrnou pozici loňského roku a z 9 filmů, které během posledního ročníku Oscarů bojovali o cenu v kategorii Nejlepší film za ten nejlepší. A to samo o sobě by v konkurenci takových pecek jako Tenkrát v Hollywoodu, Joker, Parazit nebo Le Mans ´66 mohlo něco znamenat. Je ale nutné vysvětlit si proč je 1917 takové geniální dílo a proč nemělo utéct žádnému filmovému fanouškovi. 1917 je totiž opravdový vrchol stříbrného plátna, který se zapíše do historie a nedá se o tom polemizovat. Zatímco co 2. světová válka v rámci kinematografie byla zpracována už mockrát, období 1. světové války takovou slávu za sebou nemá. Jistě, Steven Spielberg nám v roce 2011 nadělil Válečného koně, Wonder Woman byla zasazena do tohohle období, Peter Jackson nám v roce 2018 nabídl dokument They Shall Not Grow Old a letos na podzim se do období 1. světové války vydá třeba také prequel Kingsmanů, jakmile ale zapomeneme na tyhle dva komiksy a dokument tak se jedná o největší projekt o 1. světové válce právě od Válečného koně. Mendes má díky svému vztahu se svým dědem k 1. světové válce hodně blízko a servíruje proto krom silného vizuálního zážitku také díkybohu silný příběh. Po vzoru Nolanova Dunkerku z období 2. světové války hraje v 1917 prim čas. Zatímco Nolan ale 3 roky nazpátek servíroval hrátky s časem, skákali jsme se ze 3 prostorů a měnili dobu na jeden týden, jeden den a jednu hodinu, 1917 se celá odehrává během 24 hodin. Jde o zachycení jednoho dne dvou vojáků, kteří jsou vyslání na misi kde se hraje o čas, protože se musí co nejdříve upozornit na hrozící nebezpečí. 1917 tak začne a celou dobu nespustí nohu z plynu. A neudělá to, protože nemůže! Jakmile duo Schofield a Blake byť jen zaváhá, může to opravdu stát život 1600 mužů. Schofield a Blake se tak vydávají na cestu a divák s ním. A divák má naprosto skvělou příležitost se Schofieldem a Blakem soucítit. Stejně jako duo hlavních hrdinů nemá divák představu o tom co naše hrdiny čeká. Nevíme jestli cestou potkají němce, nevíme kde číhá nějaká nástraha, nevíme jestli odněkud zčistajasna nezačne pálit palba kulek. Divák je stejně jako duo hlavních hrdinů v šachu a Mendes díky tomu servíruje naprosto geniální napětí, které by se sice dalo krájet, zároveň by to ale byla naprostá škoda. Co se týče mrazivosti a strachu 1917 funguje lépe než kdejaký horror, který se o toto v posledních letech marně pokouší. Celé to především staví na fenomenální herecké dvojici MacKay a Chapman. Mezi nimi existuje skvělá chemie dvou přátel, kteří se společně vydávají na nebezpečí a jeden pro druhého by byli schopni položit život. Zatímco Chapmanova Blakea táhne motivace především o tom aby zachránil svého bratra, MacKay je do hlavního děje svým kamarádem prakticky vtažen a osobně by se na tuhle riskantní misi nevydal. Především MacKayův výkon je fenomenální a veškeré své scény v druhé polovině (celou dobu nesleze z plátna) si krade pro sebe. Andrew Scott, Colin Firth, Mark Strong, Richard Madden nebo především Benedict Cumberbatch. Krom Mendese jako skvělého režiséra, který tuhle válečnou parádu dal do nejlepší podoby jsou hlavními dvěma stavebními zakladateli téhle nové instantní klasiky kameraman Roger Deakins a střihač Lee Smith. Deakins opravdu celý film natočil tak aby to celé působilo na jeden/dva neprostříhané záběry čehož docílil díky používání dlouhých záběrů. Sledování Making Of nebylo v poslední době více inspirující, protože Deakinsova mistrovské práce je prostě neuvěřitelná a je potěšující, že se tenhle mistr dočkal svého (teprve) 2. Oscara zrovna za 1917. O to více je mi líto Smitha, kterému Akademie nominaci na střih neuznala právě kvůli faktu, že Smith sice film poskládal tak aby fungoval nepřerušeně, tím pádem jako by tam ten střih ale fakticky nebyl. Na jednu stranu svým způsobem pochopitelné rozhodnutí, na druhou stranu strašné neocenění mistrovské střihačské práce toho samého muže, který mimochodem střihal už Dunkerk. A aspoň tam se toho uznání v podobě zlaté sošky dočkal. Hodně filmu pomáhá také hudba Thomase Newmana. Newman složil hudbu pro téměř každý Mendesův film a jejich spolupráce jim pořád svědčí, protože Newman dodal naprosto parádní soundtrack, který se nejenom nádherně poslouchá ale zároveň hrozně sedí do napjaté, válečné a drsné atmosféry. Především v závěrečné akční sekvenci spustí Newmanova hudba neskutečnou husí kůži, které se člověk po konci jen tak nezbaví. 1917 má i naprosto parádní zvuk a každý libovolný výstřel je naprosto skvělý což znamená, že z něj bolí uši. Celkově se to skvěle poslouchá i v normálním sále a tak si říkám jaký výkon to asi musí v takovém Dolby Atmosu nebo IMAXU, protože mi přišlo, že už normální 2D sál jel po zvukové stránce na maximum a nedovedu si představit, že by se šlo v tomhle ohledu výš. Především je ale 1917 i krom parádního vizuálu, svižného vyprávění a příběhu (svým způsobem jde o nepřerušovanou videohru kde se jde z bodu A přes B kolem C do bodu D ale vůbec to nevadí) a především neskutečně skvělým realistickým efektům silná také po stránce emocí. 1917 je větším dojákem než by se mohlo zdát, nicméně pod pozadím toho, že se sledujeme pokus dvou mladých vojáků zachránit početnou skupinu vojáků se vyskytuje příběh dvou mužů, kteří by pochopitelně nejradši byli doma. Jenže nemohou. Občas musíme bojovat za to co milujeme a musíme pro to dělat věci co nechceme. Platí to pro Schofielda i pro Blakea. Každý má svůj postoj, svojí víru, svůj optimizmus. Přesto stojí při sobě a díky tomu mají v sami sebe víru a šanci, že by možná tuhle sebevražednou misi mohli přežít. Jenže 1917 rozhodně není sluníčkovou pohádkou a díky ratingu, který je mládeži nepřístupný se tvůrci mohli co se týče realizmu vyřádit skutečně moc a také to provedli. Už po prvních pár minutách dochází k věcem, které křehké nátury pravděpodobně nedají. A to ještě nedojde k jednomu zásadnímu momentu, které celé směřování filmu otočí o 180% a způsobí první potencionální vyvolání jisté formy slziček. A rozhodně ne poslední. 1917 je opravdu umělecké dílo. Silné vizuálně, po stránce příběhu, scénáře, hereckých výkonů, emocí, kamery, střihu, zvuku a realističnosti. Hodně snadný kandidát na instantní klasiku a jeden z vrcholů roku 2019, který Sama Mendese snadno ujistí jako jednoho z největších filmařů posledních 30 let. Naprosto parádní řemeslo, které se musí vidět víckrát a víckrát a rozebírat po celkové stránce znova a znova. Nejen, že si to zaslouží ten film, zaslouží si to i diváci..... Viděno v kině: 2x (13.02.2020) (méně) (více)