Sbohem, Kalifornie

Nejsem nějaký spaghetti znalec nebo nadšenec a dostal jsem se sem vyloženě náhodou, líbil se mi tón srovnání se s koncem války a cesta k vykoupení hlavního hrdiny, měl jsem ale problém udržet pozornost hned v několika pasážích - taková úvodní půlhodina sice hezky ukazuje právě situaci vojáků konfederace, ale dějově tápe. Nějak jsem se přes to pak už nedostal. (31.01.2017)

Poté, co v sedmdesátém pátém Sergio Leone skončil s westerny (nebo spíš od nich utekl) produkcí "Chytráka a dvou společníků", opanovala stále méně natáčené spaghetti westerny zcela jiná nálada, která měla víc společného s prací jeho jmenovce a kolegy Corbucciho. Jakousi šablonu jim vytvořil maestro Lucio Fulci v "I quattro dell'apocalisse" z téhož roku: melancholická atmosféra, aktuálnější hudba, beznaděj, špína, krev... "California" je jedním z posledních špageťáků vůbec, což mu ani v nejmenším neubírá na kvalitách. Děj se točí kolem zahořklého vojáka Konfederace (v překvapivě dobrém podání Giuliana Gemmy, jedné z prvních hvězd italských westernů), na něhož se nalepí naivní mladíček, s nímž putuje zdevastovanou poválečnou krajinou. Osud ho spojí nejenom se sestrou onoho mladíka (a moc hezkou, smím-li dodat), ale nakonec i s lovci odměn, pro které znamená mír sklizeň hlav hledaných psanců... I když má příběh evidentně tři odlišná dějství, režisérovi, hercům a kameramanovi, díky němuž je film plný stylových záběrů, se podařilo zachovat po celou dobu stejnou náladu. Přestože hudba bývala v těchto pozdních, úpadkových špagetách kamenem úrazu (viz. "Keoma", "Mannaja"), tady sedí jako ulitá, jakkoliv mě nenutí slintat po soundtracku. Naprosto dokonale jsou zvládnuty rvačky, ale tím myslím rvačky, ne fackovačky ála Hill a Spencer. Taky se mi líbilo, jak tvůrci využili rozbořených westernových městeček ze starších filmů, a co ještě stálo, to zdemolovali sami. McBaineovic farma z "Tenkrát na Západě" naštěstí přežila. S Leoneho slavnými eposy se "California" srovnávat nedá, ale to je v pořádku, nesnaží se o to. Má dobrý příběh a je tam vidět dost snahy, abych se nebál tuhle posmutnělou kovbojku vřele doporučit. (03.04.2011)

Atypický italský western, který se v první půli pouští do nemilosrdné sociální kritiky poválečné (Americká občanská válka) Ameriky. Prázdná slova o obnově země a restartu demokracie v úvodu ostře kontrastují s realitou v podobě zbídačelých vojáků Konfederace, do kterých je možné si zcela bez skrupulí kopnout či rovnou střelit. Pokrytecká státní mašinérie v podobě federálních úředníků si najímá bandu lovců odměn, které je později z politických důvodů třeba, a nejlépe v tichosti, odstranit. Do toho všeho pak vstupuje Gemmův v mnoha ohledech vlastně i typický špageťácký hrdina Michael Random či lépe tajemný pistolník Kalifornie, který postupně prochází proměnami od psance, přes zamilovaného farmáře až k nesmiřitelnému mstiteli. A všechny tyto jeho polohy dokresluje i změna prostředí, kdy se v počátku nacházíme v deštivé, blátivé a zalesněné krajině, abychom se v závěru ocitli na sluncem vysušeném Divokém Západě. K dalšímu průzkumu žánru po delší pauze jsem si nemohl vybrat lépe. Nemyslel jsem si, že to někdy u špageťáku řeknu, ale ona mi tu vlastně až drobně vadila ta poslední čistá žánrová a přímočará, řekněme až zjednodušující, třetina. Zatloukám čtyři hřeby do trámu (kdo se podívá, pochopí). (12.03.2021)

Na Californii jsem byl vážně hodně zvědavý, ukázky které jsem měl možnost vidět slibovaly zajímavou podívanou a já byl od té chvíle nedočkavý si doplnit další z westernů 70. let. Není to typický italský produkt, spíš jde revizionistický pohled na divoký západ nesoucí se trochu v duchu Psance Joseyho Wellse od Eastwooda. S tím ho spojuje drsná doba po občanské válce, která je v Californii mimořádně depresivně vyobrazena. Ten chlad, chudba a zoufalství dýchá z každého záběru. V hlavních rolích Gemma a Dell Acqua podávají výborné výkony. Na Gemmu dost netypická role a musím říct, že mi v téhle poloze seděl víc než dobře. (28.02.2013)

Tohleto snad ani žádný spaghetti western není. Tenhle melancholický a deziluzivní příběh, jehož happy end je happy jen s velkou licencí, se jen odehrává ve spaghetti kulisách a využívá několik známých stereotypů, ale ta vážnost jej z tohoto žánru aspoň částečně vyděluje. Zde i ta špína, krev a násilí nevypadají jako povinný atribut či žánrové klišé, ale jako špína, krev a násilí. I ten G. Gemma hraje jinak (a lépe) než ve filmech z konce šedesátých let. (05.10.2013)