Kandahár

Tohle by se mělo povinně pouštět všem těm zastáncům přijímání afghánských uprchlíků, především chlapů. Stylem mi to hodně připomnělo Smrt v Sarajevu. Určitou zakořeněnou zatrpklostí a osudnou tvrdohlavostí. Celé je to zde podané bez příkras. Ženy musejí chodit celý den zahalené, nesmějí hrát na hudební nástroje, číst knihy, učit se, do něčeho mluvit. Pokud je někdo přepadne, mají se modlit za to milosrdenství. Na hlavu postavené. A chlapi si vymýšlejí, lžou, kradou, makat se jim nechce, zbabělí jsou, za dolar by prodali celou rodinu, jak kobylky jen čekající hltavě a hladově na pomoc. Úžasná scéna, jak všichni ti chromí zapomenou na bolest a běží, co jim síly stačí, pro humanitární balíčky padající na padácích z letadla. Celý film je postaven jako road movie jedné sestry, které se povedlo dostat na studia do Kanady, za sestrou bez noh, která uvízla v Kandaháru a chce během zatmění Slunce spíchat sebevraždu, Mezitím potkává výuku dívek, aby nesahali po panenkách, protože pod nimi jsou miny, pak vidíme výuku v chlapecké škole, kde se děti učí zpívat správně korán a mezi tím svižně pronášet znalosti o všech možných zbraních. Následuje sraz s černošským doktorem s falešným vousem, který se vydává za muslima a hledá Boha (scény s ním jsou žel jediné, které dávají jakous takous naději), zastávka v Červeném kříži, kde si každý jen vymýšlí, co chce, aby to pak za rohem prodal, a dvě ženské jsou z toho zoufalé. A pak setkání se ženami, které jdou na svatbu (a dojde jich nejspíše jen polovina), a každá zahalená sice do jiných barev, ale od hlavy až k patě, až je to neuvěřitelně strašidelné. A tohle chceme jako rozmanitost v Evropě? Jinak chápu, že režisér zjednodušuje a vybírá jen něco. Ale v tomto případě je naprosto jasné, proč to dělá, proč volí tuto zkratku, takže se tento trochu umělecký kalkul dá odpustit. (29.06.2023)

Chvíli se film tváří jako dokument, potom vybalí svůj letmo načrtnutý příběh cesty za sestrou a skončí nečekaně "před koncem". Z některých scén mám rozporuplné pocity; třeba s útěkěm ženy před ležícím kostlivcem v poušti. Film působí nekonzistentně, ale na druhou stranu má relativně velkou výpovědní hodnotu a nabízí spoustu zajímavých situací. (03.04.2008)

Spomalenie filmovej reči a vnímavosť k odlišnostiam kultúry založenej na iných náboženských základoch než je tá naša sú návodom na sledovanie zdanlivo statického príbehu s dlhými, akoby jednotvárnymi zábermi. Miesto deja: Afganistan v čase talibanského režimu. Novinárka prichádza zachrániť do krajiny, z ktorej pred rokmi utiekla, trpiacu, zúfalú sestru. Veľa času jej neostáva. Do Kandaháru, kde jej sestra žije, nie je vôbec jednoduché sa dostať a smrtonosné zatmenie slnka sa blíži. Napriek fanatickej správe talibov v karajine neustále prebiehajú kmeňové boje. Hlavná hrdinka, ako všetky ženy, musí skrývať nielen tvár pod vše pokrývajúcou burkou ale aj skutočnú identitu afganky a novinárky popisujúcej postavenie žien v islamských krajinách. Potrebuje nájsť spoľahlivý sprievod a tak sa stáva jednou z manželiek rodiny vracajúcej sa späť do vlasti. Začína neobyčajné road-movie zaprášenými cestami, púštnymi dunami. Zaujímavé je spoznávanie talibanskej reality, začínajúcej od útleho detsva, keď hlavnou náplňou žiakov je nekonečné hlasné odriekavanie súr z Koránu a dostatočne farbisté popísanie smrtiacich účinkov zbraní. Obrazovo aj dejom na mňa veľmi dobre zapôsobil celý film s niektorými silnými scénami (ošetrovanie žien u lekára, vyučovanie, svadobný pochod, beh beznohých) a autentickou afganskou ľudovou hudbou pripomínajúcou to najlepšie z energických a rýchlych odrôd dervišskej muziky. (29.10.2004)

Velké překvapení. Většinou se filmům na téma Afganistán vyhýbám, protože tento svět, kulturu, tradice i zvyky "západní filmařovo oko" často podává z pozice svého " západního vidění " a dílo se tak stává snůškou polopravd jehož závěrečné vyznění vede akorát k obrovskému nepochopení tohoto světa, případně odsouzení tamnějších tradic. Ovšem zde do zajímavého příběhu byl velmi dobře začleněn strašný úděl žen za dob vlády talibanu, neméně tragický osud zmrzačených lidí, který ve filmu byl ukázán s tak brutální samozřejmostí, až působil místy komicky. Jediný co bych filmu trošičku vyčetl, že nešel více do hloubky, například jak si Afgánec lepil dlouhé vousy může vyznít divně, přitom talibové na toto velmi dbali !! Nicméně film je už tak dost silný a nejvíce si cením faktu, že po skončení filmu jsem neměl chuť odsuzovat nebo se pohoršovat nad Afgánskými zvyky, ale jen jsem si vzpoměl na větu s Ramba 3, která se sem velmi hodila: "Bůh z této země odešel". Pro obyčejné lidi se v současné době přeci jen něco změnilo. Neexistuje náboženská policie, která si nezadala s gestapem ! Ženy mohou zase studovat, být v ozbrojených složkách jako před vládou talibů. Právě na toto téma doporučuji všem knížku od Martina Mykisky - AFGÁNISTÁN, ZEMĚ PRACHU A RŮŽÍ, ve které popisuje putování v Afganistánu za vlády talibanu a po pádu talibanu. (13.08.2007)

Kladem i záporem filmu je jeho velká stylizovanost. Nadhled koncepce a jednoduchost vybraných sdělení vás nedonutí k přehnanému emočnímu prožitku, jehož lze tak snadno u obdobných témat docílit a který je pak laciný a nasnadě. Na druhé straně stylizovanost a zkratkovitost brání jakékoli hlubší analýze nejen popisované situace, ale i filmu samotného. Mé hodnocení do značné míry podpořila vizuální stránka filmu, který je dle mého názoru spíše než o konkrétní situaci o naději a cestě jako takové. Ve srovnání s Persepolis, jejíž předlohou je komiks, nelze nezmínit, že sdělení v Persepolis se mi zdá zralejší a promyšlenější. Obsahuje méně fatálních extrémů a tím přivádí pozornost k principům celé situace. V Kandaháru jakoby se tíže prostředí Afganistánu téměř vytrácela. (23.04.2010)