Pokoj mého syna

Prvním filmem, který jsem od Nanniho Morettiho viděl, bylo Drahý deníčku. A ten mě překvapil svým nadhledem, hravostí, originalitou, tím, že jsem nikdy netušil, jaká scéna bude následovat. Tedy přesně tím, co jsem u Synova pokoje postrádal. Je to film dobře udělaný, ale příliš konvenční, nepřinášející nic nového. To, že je otec, který ztratí syna, psychiatr a sám se během sedánků s labilními pacienty musí zaobírat mnohem horšími starostmi, to mi připadá jako největší klišé. A objeví se jich tu víc, dočkáme se i brečení nad skříní se synovým oblečením nebo dopis od synovy lásky, který byl odeslán pozdě a přichází nevhod... Přesto Morettiho obdivuji, že do takového tématu šel, že si takovou hlavní roli napsal pro sebe. Kdyby to ještě bylo špatně zahrané, nedalo by se na to koukat. Naštěstí není. (24.03.2012)

Jemný a citlivý film, který ukazuje, jak harmonické vztahy mohou člověka nést v okamžicích velké tragédie. Psychiatr, který ztrácí profesionální nadhled v okamžiku, kdy jej hluboce zasáhne smrt syna. Problémy ostatních jsou ničím v okamžiku prožívání vlastní tragédie. Nedokážeme odpovědět na otázku, proč se to stalo právě nám. Jediná odpověď, která nedokáže dát uspokojení těm, kterých se to týká, ale je pravdivá – a proč právě nám se to stát nemělo. Nic se nedá vrátit zpět a nemá smysl obviňovat sebe ani ostatní. Musíme žít dál a milovat ty, kteří s námi zůstali. (31.03.2012)

Taliansku kinematografiu stale milujem a la Stanza del Figlio uz nema kvalitou na stare filmy Lamberta Bavu, Spencera, Hilla alebo Felliniho s Argentom, stale ide o sympaticky priemer. Nanni Moretti ako psychiater, ktory truchli za synom a strace manzelku s detmi - to je namet filmu. Sympaticka tematika, dobre herecke vykony a interiery. Zamrzi trochu absencia exterierov a prilis sa riesia medziludske vztahy + emocie dostali az neprirodzene vela priestoru. 67 % (26.05.2015)

Snívam o tom, ako sa milujem s prostitútkou, a keď sa zobudím vedla mojej priatelky, tak ma nevzrušuje. Čím to je? Nevážite si sám seba. Ale vy mi hovoríte stále tu istú blbosť dokola. Tento dialóg je jediná scéna, ktorá mi utkvela v pamäti z tohto zaujímavého, ale pomerne nudného filmu. Spojenie európsky artový psychologický film automaticky neznamená, že je to prvotriedna kvalita. (30.09.2009)

Poriadne deprimujúca dráma rodiny silne poznačenej tragédiou, zaradená medzi 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. Spočiatku pohodová atmosféra pri predstavovaní sympatickej rodinky (dobre prekreslené postavy) sa po rodinnej tragédii náhle mení na dusivé napätie, ktoré sa ešte v priebehu filmu stupňuje a až jeho záver prináša úľavu. Intímne stvárnený príbeh sa sústredí hlavne na postavu otca a manžela (presvedčivo zahraného samotným režisérom Nannim Morettim), ktorý sa živí ako psychiater. Jeho rola sa pri zaujímavo stvárnených psychoterapiách ukazuje ako veľmi nevďačná, obzvlášť pri traume, ktorú osobne prežíva. Zaujímavo pôsobia aj jeho predstavy o alternatívnej realite. (30.11.2022)