Režie:
Sam PeckinpahKamera:
Lucien BallardHudba:
Jerry FieldingHrají:
William Holden, Ernest Borgnine, Robert Ryan, Edmond O'Brien, Warren Oates, Ben Johnson, Alfonso Arau, Strother Martin, L.Q. Jones, Albert Dekker, Bo Hopkins (více)Obsahy(1)
Jak se pohnou, zabte je! Peckinpahův legendární western Divoká banda patří i po téměř čtyřiceti letech, jež uplynuly od jeho vzniku, k nejlepším dílům žánru, který je stejně starý jako film sám a prošel za dobu svého vývoje mnohými proměnami. Konec šedesátých let byl jednak obdobím bouřlivých společenských změn a také obdobím deziluzí (nejen v americké společnosti, poznamenané vietnamskou válkou), které se promítaly i do zdánlivě odtažitých filmových děl. Příběh bandy zabijáků, které drží pohromadě silný pocit vzájemnosti a vlastní stupnice morálních hodnot, byl v době své premiéry často kritizován kvůli brutálním zpomaleným záběrům zuřivého násilí, vrcholícím ve slavné závěrečné scéně „baletu smrti“, mistrovské sekvenci, v níž Peckinpah nutí diváka téměř fyzicky prožít krvavý masakr, v němž nejsou vítězové, ale jenom poražení a mrtví. Scény násilí jsou důležitou, ale nikoli dominantní složkou filmu, jehož hlavním tématem je zánik jedné epochy (píše se rok 1913) a marný zápas několika mužů přizpůsobit se rychle se měnícím podmínkám. Ve filmu nenajdeme kladné postavy. Jeho hrdiny jsou lotři a zabijáci, jejichž dny jsou sečteny. Násilí se pro ně stalo denním chlebem, stejně jako pro děti, jež v úvodu snímku vidíme skloněné nad mraveništěm, v němž škorpioni bojují o holý život. Časté záběry dětí, které dostávají dávky násilí z první ruky už od útlého věku, tvoří varovné memento Peckinpahova westernu. Mnohdy nevědomé předávání „kodexu násilí“ další generaci ústí v jeho mechanické, bezcitné používání, ať už se jedná o házení škorpionů do mraveniště či o zabití člověka (šéf bandy Pike paradoxně zahyne rukou malého chlapce, který se zmocnil revolveru)... Divoká banda se při světové premiéře hrála v Peckinpahově sestřihu, ale těsně před uvedením do amerických kin byla distributorem zkrácena zhruba o deset minut, neboť původní metráž by omezila denní počet představení z obvyklých čtyř na tři, což by vedlo k menším tržbám. V roce 1995 se Divoká banda do amerických kin dostala znovu ve své původní verzi a v této podobě je uváděna i dnes. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (315)
Přestřelky jsou na svoji dobu skutečně okouzlující. Děj se mi zdá docela komplikovaný a vzhledem k tomu, že jsem místy usínal, jsem se v něm brutálně ztrácel. Pravděpodobně jsem film ani nepochopil a bohužel nemám sebemenší chuť jej vidět znovu. Odnesl jsem si z něj pouze fakt, že ty nejhnusnější kurvy jsou v Mexiku. Muži té doby museli být skutečně velmi zoufalí, nebo v neustálém alkoholickém opojení. Pravděpodobně obojí. Přestřelek je ve filmu sice hned několik, ale většinu pasáže ovládlo nekonečné žvanění. Lepší 1*. ()
Je trochu paradoxní, že jediný film, se kterým mám v rámci filmografie Sama Peckingpaha zásadní problém, je právě ten, který mu definitivně zajistil pozornost filmové kritiky a zájem diváků. Divoká banda kdysi fascinovala krvavým násilím (soudě podle komentářů na ČSFD tím mnohé poutá i dnes, kdy se měřítka posunula a jsme mnohem otupělejší). Publicisté měli tendenci považovat Peckinpahův snímek ze uměleckou reflexi vietnamské války, případně rozmachu násilné zločinnosti v centrech amerických velkoměst. Peckinpah každopádně zavrhl jedno z důležitých žánrových pravidel. Klasický western pracuje obvykle s polarizovanými černobílými charaktery, kdy kladný hrdina čelí zlosynům. V Divoké bandě najdete výhradně více či méně špinavé charaktery, většinou ovládané přízemními pohnutkami. Režisér odůvodňoval chování svých postav pudovostí a živočišností, jenže tohle vysvětlení nemá žádnou logiku. Pudy mají své zákonitosti, fungují na základě potřeby obrany, rozmnožování, získávání potravy a podobně. Výbuchy násilí v Divoké bandě se vzpírají logickému vysvětlení. Nejde tu o to, že filmový hrdina ví méně než divák a má jen zlomek času na zásadní rozhodnutí. Agresivita ve filmu je ve skutečnosti vystavěna na efekt, rozhodování postav jde proti jejich zájmům a leckdy i přirozeným instinktům. Zároveň na mě rušivě působilo i používání humorných odlehčujících prvků. Snímek je podivně nekonzistentní v tempu, náladě i výrazových prostředcích. Na druhou stranu Peckinpah je každopádně silný svým vizuálním stylem - technikou pomalého snímání a pečlivým střihem. Využívá navíc tradiční přednosti westernů, kdy umí kouzlit s panoramatickými záběry krásné a divoké krajiny amerického jihozápadu. Ale s prominutím, u mě to tentokrát za více než 2 hvězdičky nebude. Celkový dojem: 45 %. ()
Rád převracel pravidla typicky amerického žánru, učil nás milovat zloduchy, šokoval násilím, které však nebylo samoúčelné. A inspiroval další velká režisérská jména – John Woo, Michael Mann. Legendární Divoká banda se mi do rukou dostala bezmála pětačtyřicet let poté, co Sam Peckinpah postaví čtveřici desperátů ke zúčtování za mučení kamaráda proti minimálně stovce mexických vojáků. Kombinací zpomalených záběrů a rychlého střihu divák pocítí intenzitu, s kterou jdou tihle chlapíci do konfrontace s kulkou, která se může ve vteřině vpašovat do jejich těla. Konec éry Divokého Západu, ve které se hranice mezi zlem a dobrem smývá čerstvě prolitou krví. ()
Málokterý režisér přistupoval k westernu jako k žánru genderově natolik vyhraněnému. Na divokém západě Sama Peckinpaha o ženskou, která by nebyla jenom courou na jedno použití, nezavadíte. Zdejší zástupkyně něžnějšího pohlaví vás akorát dokážou v tom nejneočekávanějším okamžiku střelit do zad. Pokud tedy jste jedním z nemilosrdných banditů nepovažujících cenu lidského života za nic, co by se nedalo vykoupit pár set zlaťáky. Tihle chlápci mají nejlepší léta svého života dávno za sebou, chystají se sfouknout poslední velkou akci, která by jim zajistila pohodlný důchod. Ale nikdy nic nejde tak hladce, jak bychom chtěli. Divoká banda je brutální, ani kapku nepřikrášlený pohled na mexicko-americké hranice v době, kdy začaly jezdit první automobily, létat první letadla a vymírat poslední opravdoví kovboji. Co na tom, že zrovna tihle byli proradnými krysami střílejícími nevinné, každý si vydělával jak uměl, tak to bylo a bude. Hranice mezi dobrem a zlem, láskou a nenávistí, přestaly na filmovém plátně existovat již dávno, Sam Peckinpah si je však dovolil odstranit ze žánru natolik zidealizovaného a cíleně odtrženého od reality, že to nemohlo zůstat bez odezvy. Americký western měl svá nejlepší léta za sebou, Divokou bandu lze tedy vnímat také jako konec jedné a nástup jiné éry. Stárnoucí kovbojové zahraní pohasínajícími westernovými legendami v posledních minutách filmu doslova masakrují žánr, který je proslavil. 90% Zajímavé komentáře: Pohrobek, genetique, mm13, Sista ()
Hodně krvavý a hodně špinavý western s jednou sympatickou divokou bandou. Na krvavých cákancích tvůrci rozhodně nešetřili, což poznáme už v prvních minutách filmu při počátečním masakru. Je zde moc pěkná hudba Jerryho Fieldinga a s hereckým obsazením v čele s Williamem Holdenem a Ernestem Borgninem jsem byl spokojen. Možná by neškodilo místy přidat trochu humoru, ale tím aspoň Wild Bunch vypadá o to syrověji. Na svou dobu jistě hodně brutální, na dnešní dobu slušně působivé. ()
Galerie (197)
Photo © Warner Bros.
Zajímavosti (57)
- Ještě před začátkem natáčení se William Holden pohádal se Samem Peckinpahem kvůli knírku svojí filmové postavy – Holdenovi se nezamlouval. (džanik)
- Průměrná délka záběru, nepočítáme-li úvodní a závěrečné titulky, činí 3 vteřiny. "Přestřelka v Bloody Porch" obsahuje 325 střihů během pěti minut, to znamená délku záběru něco málo pod jednu vteřinu (úplně první verze měla kolem 3643 střihů!) (džanik)
- Slavná "Poslední procházka" byla improvizací Sama Peckinpaha v průběhu natáčení. (džanik)
Reklama