Chicago

Film jsem si pustil s nijak velkym ocekavanim a hned na zacatku dokaze film oslnit. Behem minuty se to rozjede skvelym tempem. Navic ukazovat sceny ze dvou pohledu, kdy to, co se deje v pribehu, vidime i v muzikalovem provedeni je fajn. Problem je, ze se film furt mota na stejnym miste a zacne to unavovat. Nekdy behem 50 minuty uz byla unava maximalni a prislo mi, ze se to vsechno tahne, ze sedim u filmu spoustu minut a pritom se film posunul jen o par. Nastesti behem nakejch 20 minut me to zase preslo a do konce uz sem se zase slusne bavil. Vetsina pisnicek je v pohode a hezky sviznejch. A co se tyce hercu, Zellweger tu je naprosto perfektni, oscara pro Zeta-Jones nechapu a Gere je v pohode, akorat sem mu toho vychcanyho pravnika uplne neveril. Solidni muzikal, ale znam lepsi, navic mi tenhle prisel zbytecne moc komickej. (27.04.2007)

Výtečná inteligentní zábava se skvělou hudbou a spoustou energie. Vyčítat nedostatek emocí je nesmysl, protože o to tvůrcům zjevně nešlo. Jediná láska, jakou tu hrdinové prožívají, je totiž láska k sobě samému, takže skutečně nelze očekávat romanci typu Moulin Rouge (a to nic proti MR, ten mám ještě o chlup radši). A Zellwegerová je prostě úžasná. Zašel jsem na Chicago do kina i podruhé a asi půjdu ještě jednou, protože se mi to začíná líbit čím dál víc. BRAVO! (15.05.2003)

Takže jednoduchá krimi/soudní drama se dá vyprávět i tak, že na příběh naroubujete úplně jiný žánr, jejichž kombinace jinak vyvolává žaludeční křeče (muzikál), ozdobíte okvětními lístky (vězení, soud atd.), přidáte dvě tyčinky (Catherine + Renée) a jednoho pestíka (Richard). Já vím, že ta pohlaví jsou opačně, ale češtinářsky mi toto přirovnání sedí více. A tyto pohlavní orgány slouží k produkci pylu (hudby a tanečních čísel). Co na tom, že morálně jsou snad všichni "čistí" jako kanalizační přípojka pod Chicagem? Co na tom, že jediná kladná postava je vylíčena jako kastrovaný samec kozy nádavkem obohacený o mozek, v němž je tlak plynu mnohem nižší než při běžném atmosférickém tlaku (vakuum)? Co na tom, že svět je vylíčen jako podium absurdní komedie? Co na tom, že k pozlátku slávy i bohatství se dá dospět díky provinění v souladu s § 140 trestního zákoníku? Co na tom, že téměř nulová schopnost sebereflexe hlavní hrdinky vede k potlačení svědomí a lítosti a že jiné city krom nenávisti jsou tabu? Co na tom, že se produkty limbických center (žádostivost) zaměřují jen na "úspěch"? Co na tom, že se z vražedkyně dělá obětní celebrita? Co na tom, že celý film je vlastně rub morálních kvalit bez líce? Co na tom? Nic, protože tahle věc má šmrnc, díky němuž vše výše uvedené (pro tento případ a jen pro něj) odpouštím. (12.10.2012)

Vlastně jen triumf na oscarovém poli mě nalákal na tenhle jinak trochu podceňovaný muzikál, ale rozhodně toho nelituji. A to jednak díky příjemně humornému příběhu převážně z vězeňského prostředí, který nešetří černým humorem a dobrá nálada z něj přímo srší. A pak hlavně kvůli hereckým výkonů a tanečním choreografiím, které jsou v podání všech zúčastněných na jedničku. Catherine Zeta-Jones, Richard Gere i John C. Reilly podávají dost možná své životní výkony a zmatený kukuč Renée Zellweger, která zřejmě pořád nevyhnala z hlavy střelenou Bridget, sem perfektně pasuje. Když navíc bereme v potaz i hudbu Dannyho Elfmana, kostými nebo kulisy, ten oscarový úspěch zase takovou ostudou nebude... (12.07.2012)

Americké milé překvapení z počátku tisíciletí - zhruba tak se jeví CHICAGO, muzikál, který je ve všech ohledech srovnatelný se svými již zklasičtělými globálními i americkými předchůdci - starší MY FAIR LADY a mladší WEST SIDE STORY. Nikoliv náhodou i zde má libreto a scénář jasnou ideovou páteř, kterou je pokrytectví a protekcionismus americké přerooselvetovské společnosti dvacátých let a její kletby, srovnatelné s dnešní AIDS: prohibicí. Kompozice, připomínající šroubovici DNA, dává zdánlivě pomalému ději nečekaný spád, a tak ani přehršle pěveckých čísel výrazněji neretarduje v zásadě prostinký děj. Jako zjevení působí výkony protagonistů: Zeta Jonesová jako protřelejší a o poznání inteligentnější z obou posléze se spojivších polodancingových, poloklubových div lehké Múzy, Zellwegerová, zdánlivě prostší a o to ve své herecké kreaci rafinovanější a přesvědčivější a překvapivě neusedlý, srovnatelně dynamický a ve své charismatické úplatnosti a nemravnosti strhující právník Richarda Gera, do kterého by to opravdu nikdo neřekl. Text z éry Watergate nikoliv náhodou evokuje nadčasovost tématu a souzní např. s Mooreovými dokumentárně publicistickými filmy naší doby; rub amerického způsobu života je to vůbec vůdčím předmětem děje. Suverénní zvládnutí a slazení všech složek filmu stejně tak jako gejzír vynalézavých scén (poprava vražednické Maďarky, novinářské loutkohry, Gerův paralelní step při falšování deníku Zellwegerové postavy) dále zdůrazňuje a utvrzuje dojem, že i v tomto případě máme co do činění s pozoruhodným nadčasovým dílem globálního dosahu. (02.11.2008)