Jmenuju se Dolemite

Ono je to objektívne asi na tri. Aj z dôvodu, že Eddie Murphy, nech sa snaží akokoľvek chce, vždy z neho cítiť Eddieho Muprhyho. A v životopisnom filme o inej černošskej komickej hviezde to vadí trochu viac ako napríklad v nejakom Mr. Church. Rozpísané to bolo tiež miestami kŕčovite a celkovo to pôsobilo priemerne. ALE! Stanko mal nápad, ktorý sa ukázal ako skvelý. Pozrel som si pár sekvení z originálneho filmu Dolemite a až vtedy to začala byť tá správna absurdná zábava a človek až vtedy začne tú debilnú naivitu vnímať úplne opačne. Navyše tu máme až prekvapivo veľa zvučných hereckých mien. Takže... Asi len toľko. Byť to ľudský príbeh síce veľkolepý a určite pozornosti zaslúžený (Neúspešný spevák, čo sa cez vulgárny stand-up dostal k vulgárnej speváckej kariére, zarobil neskutočne veľa prachov a povedal si, že je mu málo, že chce natočiť filmový akčný nahláškovaný trhák, že tam nadrbe VŠETKO cez špionáž, výbuchy, boobs, strielanie, dokonca kung-fu! Nikto mu to nechce premietať, lebo je to proste piece of shit. Ale keď sa mu to podarí, na jeho vlastné prekvapenie sa na tom všetci smejú... Takto nejak tuším vznikol aj penicilín, nie? A ako som si googlil, tak tento film nemá vôbec ďaleko od true story). To nevymyslíš, to zvládne len život :-) (27.02.2020)

Po pravdě, už v průběhu filmu mě napadlo, že vlastně sleduji černošskou verzi The Disaster Artist Jamese Franca, s podobnou zápletkou a tématikou, pojednávající tedy o člověku, u kterého vítězilo nadšení a vůle, nad talentem a sebekritičností, i když abych zas ale v tomto ohledu až příliš nekřivdil Rudymu Ray Moorovi, neboť ten na tom totiž nebyl zas až tak katastrofálně, jako Tommy Wiseau, nicméně oba se rozhodli prorazit ve světě filmu, a přestože jejich osudy toho neměli příliš společného, tak zápletky těchto dvou filmů ano. Dolemite je ale každopádně natočen skutečně především pro afroamerické publikum, které jak skutečnou postavu R. R. Moora, tak tento životopisný film vnímá zcela jinak, dovolím si říci vstřícněji a přirozeněji, nicméně i já jsem si ho ale užil rozhodně příjemněji, než jsem očekával. Samozřejmě je to celé dost ukecané, hektické a živelnější, prostě zpracováno v klasickém černošském stylu, hodně se zde ale i fuckuje, nicméně dialogy jsou fakt zábavné, dost mě oslovila i působivá dobová atmosféra a vizuál, a samozřejmě obsazení, v čele se skvělým Eddie Murphym, který se tu herecky vážně vytáhl. Má to ale jinak i spád a koule, humoru se tu pak sice moc neobjeví, ale pokud už ano, tak je funkční a podobně je to i s dramatickými a emočními scénami, není jich moc, ale jejich kvalita filmu rozhodně neubližuje. Dolemite Is My Name je tak zkrátka takové odlehčenější životopisné drama, které sice v paměti neutkví, ale za pozornost rozhodně stojí, prostě nenudící, netuctová a hlavně zajímavá podívaná. (16.05.2020)

O tři roky později a Eddie Murphy si opět střihl roli, která rozhodně stojí za shlédnutí a opět se mírně odlišuje od toho, v čem ho všichni tak dobře známe. Dolemite je pro mě pojem, o kterém jsem nikdy neslyšel, ale už teď mi je jasné, že ho zařadím do seznamu filmů, kam patří například kousky Ed Wood nebo The Disaster Artist. A originál jednou rozhodně budu chtít vidět! Po filmové stránce je to dlouho na tři hvězdy, ale jakmile se samotný Dolemite začne natáčet, silně mi film začne připomínat Trhák pana Bowfingera. Eddie se i naprosto stejně ksichtí a stejně tak i paroduje kung-fu. Nevím, jestli mě tento melancholický návrat k Bowfingerovi trošku nezastínil kvality filmu, ale ve výsledku jsem skončil u solidní čtyřhvězdy, kterou si tento film podle mě prostě zaslouží. (18.12.2019)

Clint má svoje Gran Torino, Stalllone Rockyho Balbou a John Wayne Střelce. A jak já to vidím, Eddie Murphy má teď Dolemita a jde o ten nejzaslouženější comeback ze všech. Ten film mi připomněl, proč jsem měl Murphyho tak rád. On totiž netočil černé filmy pro černé (jako ti, co tu byli před ním - s výjimkou Richarda Pryora), ani černé filmy pro bílé (jako ti, co přišli po něm), on je točil pro všechny. Pokud jde o Dolomita, jestli jste viděli předchozí spolupráce obou scénáristů, jako byl Ed Wood, Lid versus Larry Flint a Muž na měsíci, tak by bylo nošením dříví do lesa, kdybych popisoval film jako takový. Jejich poselství se dá shrnout do věty: "Jejich práce se mi třeba nemusí úplně líbit, ale je za ní strašně moc dřiny a srdce". A jakkoli není Dolemite tak výrazný jako předchozí jmenovaní, funguje opět báječně, tentokrát hlavně díky obsazení hlavní role a nezaměnitelné atmošce 70. let umocněné parádním výběrem muziky. A když už jsem u toho obsazení, zvláštní zmínku si zaslouží skvělý Wesley Snipes v roli režiséra. (16.11.2019)

Prvú polhodinu som ešte váhal či táto streštenosť má význam vôbec pozerať, prišlo mi to úplne zvrhlé, praštené. Postupne to ale Murphymu dokáže zožrať a čiastočne si vás bezprostredním až detinským nadšením pre svoju vec podmaní a začnete mu fandiť aby sa mu ten vytúžený film podaril dokončiť. /60%/ (17.11.2019)