Paisa

Pod taktovkou štúdia MGM a v réžii Roberta Rosselliniho vznikajú citlivé príbehy z osudov 2.svetovej vojny,ktoré sú rozdelené na 6.častí,kde sa odvíjajú smutné kapitoly dejín Talianska,kde jeho obyvatelia prechádzajú rôznymi mestami,pričom v každom z nich sa nachádza americký vojak,ktorý prichádza do styku s rôznymi talianskymi občanmi... Miesta sú autentické,mával som pocit,že sa ma to dotýka,nepríjemné skutočné brilantné vystavanie hlavných point,ktoré s začiatkom s dvojicou talianskej babenky Carmely a vojaka Joea kritickým okom dokazujú,čo sa automaticky stáva,v takomto trende to pokračuje. Najlepšia je štvrtá časť so sestričkou Harriet,ktorá s Massimom v ostrieľanom meste Firenze pod smrtonosnými guľkami zo striel nemeckých vojakov sa snažia každý z nich nájsť svojho blízkeho... Alebo aj tretia so zamilovanými Francesca a Fred... (25.04.2014)

6 svižných epizód z bojov v Taliansku a sledujúce postup americkej armády. Každá z nich je odlišná a ukazuje, ako všelijako možno zobraziť vojnu. Z každej by sa dal urobiť dlhometrážny film, ale práve toto rozhodnutie obdivujem na filme najviac. Za dve hodiny sa Rossellinimu takto totiž darí zobraziť omnoho viac a nemám pocit, že by epizódam niečo chýbalo. Pozor, sú to vojnové historky a happy end tu nemá miesto. Prevláda krutosť a vraždenie, ale cítiť tu ten pocit, že je proste už po a Taliani mohli sledovať tento film na jednej strane s hrôzou v očiach, spôsobeným pripomínaním udalostí, ktoré sa im zjavovali čerstvo vo snoch, na strane druhej s určitou úľavou, že toto je už minulosť. (20.10.2015)

Neorealismus nemusí sednout každému, ale prostě mu nejde upřít, že v tom, co zobrazuje a jak to zobrazuje, je síla. Když Američané ve snímku "Nejlepší léta našeho života" dali jednu z hlavních roli muži, který skutečně přišel o ruce, bylo to kritizováno. Není se čemu divit, protože to v hollywoodském stylu vypadá jako přetvářka. V případě neorealismu tohle nehrozí. Ten počítá s neherci a tím i silným dopadem na emoce diváka. A zde jsou scény, které tenhle dopad mají. (30.09.2014)

Smazání hranice mezi fikčním světem filmu a reálem a natáčení v autentickém prostředí se v poválečné Evropě jistě nabízí a určitě ho filmaři chápali nejen jako příležitost, ale i povinnost. Povinnost zanechat nám svědectví, a to samozřejmě děsivé a zároveň co nejobsáhlejší, protože těch hrůz přece bylo tolik. To s sebou často nese angažmá neherců, strohé výrazové prostředky a distancovanost od postav. Ovšem pro člověka, jako jsem já, je těžké se s tím vyrovnat. Já nechci jen náhledy do osudů nepřehledného množství lidí a dialogy, do kterých se lze zaposlouchat jen výjimečně, jelikož většinou jsou naprosto bez barvy. Je tu pár působivých míst a také hezký hudební motiv, ale jako celek na mě Paisa působí příliš vlažně. Ano, patří právem k (po)válečným kánonům, ale já mám radši, když se kanonizaci trošičku vzdoruje. (24.05.2008)

V pořadí druhý poválečný film Rosselliniho, určitě klasické dílo neorealismu. Šest epizod budí dojem přímo natáčených dokumentů bezprostředně ve válečné vřavě. Kdybychom hledali paralelu v naší kinematografii třetí republiky, asi nejblíže by stála ULOUPENÁ HRANICE režiséra Jiřího Weisse. Drcené lidské osudy, smrti, o kterých nikdo se stoprocentní jistotou nemůže říci, že byly spravedlivé a nutné, to všechno jen dále zesiluje syrovost pohledu, který se sice nemá za co schovat, a vyjevuje proto skutečnost v její nezahalené podobě, ale současně nedokáže - a asi ani nechce - kamuflovat neexistující černobílou interpretaci. Jen z hodně velké dálky je vidět citlivá režisérova ruka, která s úspěchem integrované syrovosti dává i jiný než stroze dokumentární záběr. Klasické nadčasové dílo, jež by mělo být propagováno mnohem více. Právě pro svou klasičnost a nic nepředstírající syrovost. (20.10.2007)