Náhlé bohatství chudáků z Kombachu

Zaujímavý príbeh... nuž je nespochybniteľným faktom, že tie najlepšie príbehy píše história sama. Začiatok taký srandovný, keď sa im nedarilo. No a potom sa to preklopilo do peknej a smutnej balady. To najlepšie však boli dobové reálie. Celkovo veľká spokojnosť, slušný nadpriemer. 80/100 (06.02.2020)

„Chudý jsem a chudý budu, nepomůže ani... hrát si v lese na pobudu, svírat klacek v dlani.“ Vážený soude, jsem vinen. Ovšem s plánem loupeže přišel Willy „VRK“ Kufalt! ZAMŘÍŽOVANÉ OKÉNKO: [##] Několik sedláků s mentalitou nevolníků, zadlužených až po své nemyté uši, s ksichty jak karfiol a inteligencí Pepka Vyskoče. ## Chudí tak, že i kostelní myš je proti nim ve vatě. Neměli ani chleba, natož špek, jen zvadlou zeleninu. K snídani tuřín, k obědu nic a k večeři zbytky od oběda. ## Ve spíži vymeteno a v hlavách taky, nikde ani špetka IQ. ## Jediné co měli byly štěkny, s nimiž žili na psí knížku, neb neměli ani peníze na svatbu. [##] Ti chytřejší z nich snili o Americe, kde prší blahobyt, půda je zdarma a už předhnojená, s indiány se dá orat a pečení bizoni létají imigrantům sami do huby. Americké krávy jsou blankytně modré, mají šest nohou, čtyři vemena a umí se dojit samy. Ti méně chytří jen šoupali zadkem za pecí a snili o naditých měšcích vrchnosti, které jim už brzo budou říkat pane, jen co seberou odvahu. Tu pohříchu sbírali po troškách, při sedmi marných pokusech, vždy po 30 km pochodu. Jo jo, když je blbá hlava, trpí celé tělo. Poselství z Kombachu jest pesimistické. Chudý blbec má zůstat chudý, s hřbetem ohnutým a jen ho vděčně nastavovat karabáči vrchnosti a šlechty. Co spraví náladu? Babinský & spol., to byli jinačí kabrňáci! (07.04.2024)

(NNF) Kdo by to byl řekl, že Volker Schlöndorff, který je považován za toho nejvíce konzervativního z tvůrců Nového německého filmu, dokáže natočit film, jenž je zajímavý nejenom tím, co říká, ale i jak. Samozřejmě lze v příběhu bandy zbojníků, jejich chování i vyobrazení žen nalézt paralely s tehdejší dobovou situací a především různými nepokoji konce 60. a protesty na začátku 70. let, ale v prvé řadě je třeba ocenit jednak podvratnost vůči heimatfilmu, jednak formální zajímavost. NÁHLÉ BOHATSTVÍ CHUDÁKŮ Z KOMBACHU se oproti tradicím snímků z domoviny neodehrává v prapodivném bezčasí, ale naopak je zasazen do konkrétního času (a prostoru, kterým je pochopitelně venkov), muži se ukazují jako hrubiáni, kteří mlátí své ženy za drzosti, či slaboši, kteří pláčou, když vykonávají „mužskou“ (loupežnickou) práci… a naděje je představována odchodem do měst na Západ. Formálně snímek zaujme jednak dvojím vševědoucím komentářem (plus vyprávěním ve vyprávění, aby toho nebylo málo!), kdy mužský kontextualizuje dané události a ženský zaplňuje mezery ve vyprávění a konstrukci fikčního světa, jednak netradiční hudební dramaturgií, kde se střídají a nálady v rámci jedné scény proměňují různě koncipované podkresy. Jakmile Schlöndorff neadaptuje ceněnou literární látku či netočí nákladnější historickou produkci (popř. obojí), ale má relativní svobodu, když dělá pro televizi, stojí výsledek za pozornost, jak dokazuje tento jeho neprávem opomíjený počin. (03.01.2011)

Filmy podle skutečných událostí, pokojně i těch zapomenutých, bývají nejednou fascinující... Tenhle o chudácích z Kombachu mne napoprvé dostal svým příběhem i originálním pojetím. Navenek téměř krásná doba slavné monarchie, uvnitř obrovská bída pro ty nejchudší a shůra číhající striktní zákony na čele s trestem smrti bez milosti pro každého, kdo se dovolil provinit vůči svým nadřízeným. A klidně to mohl být v propočtu na škodu méně závažný zločin s dobrými úmysly (,,To nikomu neublíží a nám bude pomoženo."). Velký čin skupiny odvážných sedláků se stává osudným v kladném i záporném slova smyslu, s pomocí a radostí přichází bolestný konec, leč daleko bolestnější než smrt může být i uvědomění si vlastních hranic... . . . Skoro neuvěřitelné, jak může s příběhem z první poloviny 19. století ladit novodobá psychedelická hudba, ale ta uprostřed temné lesní scenérie tomu filmu ještě dodává na síle. Tady si lze užít všechno: zasažení příběhem a jistý soucit s postavami, momenty překvapení, v menším rozsahu i jakési "dobrodružství kriminalistiky" z dob, kdy vyšetřovatelé mohli pracovat pouze s výpověděmi svědků a logickou dedukcí. A také nádhernou atmosféru skloubenou s poezií, třeba na svatbě, a také ústřední muzikálovou písničku, jejíž melodie mi po skončení ještě dlouhou dobu zní v hlavě. Koně zapražené, jedeme do cizí země... 100% (Poprvé viděno v rámci Challenge Tour: "52 let filmů za 52 týdnů" – 2019) (06.04.2019)

Tak ona hlavní myšlenka je jasná - krádež je v Božích očích vždycky hřích, ať do toho člověk jde se sebelepšími úmysly. Jen mi přišlo, že se k tomuto vyprávění ten styl mimo obraz čtené kroniky a skoro až odtažitého dokumentárního stylu moc nehodil. Říkám si, jakou mysteriozní podívanou by z takového námětu vytěžil Jakubisko nebo Herz. A vlastně ani těch reálií tam a zas tak moc není a orání pole je v záběru jen jednou (pro mne asi nejlepší scéna filmu, nakolik nemá s dějem vlastně tolik společného... ačkoliv...). Objevuje se zde ale víc motivů - peníze nejsou vše, a pokud s nimi člověk neumí nakládat, stejně mu štěstí nepřinesou; vzývání USA jako země zaslíbené (přičemž dnes z odstupu víme, že to až tak sluníčkové nebylo); neschopnost najít si radost v tom, co dělám (jak tam recituje na svatbě ta holčička), a neschopnost přijmout svou roli v životě, z níž se holt nemám někdy šanci vymanit; jaký hřích je horší atd. Témat k zamyšlení je hodně, ale přece jen bych byl raději, pokud by mi nebyla podána tolik po lopatě, a pokud by měl příběh větší přesah, mystiku i doznění. (15.06.2023)