Mafiáni

"Jsem mafián. Žiju si na úrovni, lidi ze mě mají respekt, pokud se chovám k rodině příkladně, jsem oceněn veškerými privilégii. Prachy vládnou světem a já jich mám dost. Poldové jsou také jen lidé a za mírný poplatek mi dají pokoj. Občas nějaký ten mord, vloupačka či krádež, výslech...rodinná oslava. Ne vždy byl a ne vždy bude můj příběh stále takto přímočaře snadný a příjemně stereotypní. Rodiče, zejména otec, nenesli příliš dobře, že se stýkám s bandou taliánů a nechodím do školy. Mě to ale bavilo a navíc jsem si vydělal více, než kdokoli v naší čtvrti. Už jako teenager jsem vzbuzoval v lidech respekt. Vážili si mě jako filmové hvězdy, díky čemuž jsem mohl využívat všemožných neplacených výhod. Měl jsem však jednu smůlu, já s Jimmym jsme byli irové. Nikoho nezajímalo, že jsem z druhé půlky ital, členem rodiny jsem být nemohl. Po letech vraždění a nejrůznějších trestných činech Tommyho konečně vzali do rodiny. Jenže tehdy se to začalo všechno srát. Bylo mi důrazně řečeno, že drogy jsou zlo a nestojí to za to. Já byl však nenasytný a radu nebral vážně. Brzy na to však doplatím." Asi takto by se dal charakterizovat tento skvěle natočený film, omluvte mi ten román. A proč 4*? Fakt nevím, ale něco tomu přecejen chybělo. 25 let!...80% (04.03.2014)

Mafiáni se stali legendou po právu. Scorsese nám ukazuje tehdejší zločinecké poměry bez zbytečných příkras, věrohodně, za vydatné pomoci typologicky perfektně obsazených herců a rozmanitého soundtracku, buduje dobovou atmosféru a pomáhá nám takřka dokonale porozumět specifické nátuře členů i vnějších stoupenců italské mafie. To vše pochopitelně zabaleno do formálního mistrovství, díky němuž nemá divák sebemenší možnost, aby třeba vinou vlastní chvilkové nepozornosti vypadl z perfektně sladěného rytmu, který dirigent Scorsese zkušeně diktuje prostřednictvím zmíněného soundtracku (kvůli hudbě bych chtěl tu doby tak moc zažít :), famózních herců (ústřední dvojice válí, Pesci nasazuje korunu) a skvělého scénáře, který staví hlavního hrdinu do konfliktu nejprve s morálkou (jeho otec), poté s rodinným životem a nakonec i proti svým, přičemž nepřestává gradovat a uchvacovat svou psychologickou věrohodností.. A zároveň je to soustavně nesmírně vtipné a vynalézavé (stop-motion, kterým se později inspiroval například Steven Soderbergh; chvílemi až groteskní, ale vždy relevantní násilí; cool kamerové jízdy v interiérech, přesouvání pozice vypravěče podporující komplexní vývoj příběhu). Casino mám sice radši, ale už Goodfellas se k dokonalosti drze a suverénně přibližují. 90% (20.06.2015)

Dle mého soudu prostřední díl skládačky, který pokrývá období mezi Zuřícím býkem a Casinem. Zatímco Casino se odehrává v 80. letech. Mafiáni si berou na mušku 60. a 70. léta. Je zajímavé sledovat jak se postupem času uklidňují De Nirovy postavy (Zuřící býk = neurotik, Mafiáni = docela obyčejný zlodějíček, Casino = člověk, který rozhodně netráví čas tím že někomu dělá fašírku z obličeje) a naopak vzrůstá agresivita Joe Pesciho, který se nedožije konce tady, ani v Casinu. Mafiáni jsou dle mého soudu nejlepším Martinovým filmem a asi již navždy zůstanou nepřekonaní. Funny scéna je stejně vynikající jako když si u baru Billy Batts dělá srandu ze všemi oblíbeného Tommyho. Samozřejmě za tenhle svůj omyl musí zaplatit. 100% (12.10.2012)

V zásadě velmi pohodový film o partě tvrdě pracujících chlapů. Jenom z něj (a z nich) běhá mráz po zádech. Scorsese díky svému citu pro detail a práci s herci dokáže pozornost diváka udržet u nikterak přehnaně dějového filmu po celé dvě a půl hodiny. Je fascinující sledovat, s jakou nenuceností se „přelévá“ jedna scéna do další. Zřejmě to není stav, kterého chtěl režisér primárně docílit, ale mám ohromnou radost. Z ďábelského Pesciho, který se s vámi buď zasměje, nebo vás zastřelí, z dlouhých (a nikoliv manýristických) kamerových jízd, z nečekaného zapojení songů a z vnitřních monologů vícero vypravěčů, z nezbytného morálního poselství v závěru, které nám není předhazováno jako psovi kost a ze spousty dalších věcí. Jasně, mohlo to být kratší, příběhovější a méně brutální (násilí je navíc často zmírňováno nějakým rušivým elementem, ať jde o humor, hudbu nebo voice over), ale při té natěšenosti na každou další finesu, se kterou se Scorsese vytasí, mě ani nenapadlo pohlédnout na hodinky. A nerad, velmi nerad jsem po skončení opouštěl hlavní hrdiny. Ty do morku kostí prohnilé parchanty. 90% Zajímavé komentáře: Pohrobek, Ajantis, Madison, Killer_The (26.08.2008)

Jestliže Kmotr představoval výpověď o životě vznešených mafiánských bosů ve vší eleganci, pak Mafiáni vypráví o drsných gangsta z ulice, kteří se chtějí mít jak prasata v žitě, neberou si servítky a nezdráhají se někomu rozkopat držku za jakýkoli méně podařený vtípek. Po třetím zhlédnutí žasnu ještě víc než kdy dříve nad tím, jak elegantní a půvabné je Scorsese vyprávění. Jeho režie je jako malování obrazu - ladně prohání štětec po plátně, přičemž diváku se před očima rýsuje epická freska - dokonalý mistrovský celek, v němž má každá věta a každý detail své místo. Pro mě osobně je právě tento způsob vyprávění nejlepším argumentem, proč mám filmy mnohem raději než knihy. 10/10 (01.09.2008)