New York, New York

New York,New York je příběh o zpěvačce Francin a saxofonistovi Jimmy,příběh o jejich lásce,o kariéře hudebníku a následně jejich rozdělení ,to vše v době kdy se celý svět dával dohromady po 2.světové válce.Pokud máte rádi jazz a například jednoho z dvojice ústředních herců pak budete spokojeni,ale já ač mam rád Roberta Den Nira tak mi do úplné spokojenosti něco chybělo-nevím jestli téma jako takové,délka filmu a nebo mi to prostě nesedlo jako jiné filmy od tohoto herce.Takže za mě celkově 77% a čtyři hvězdy. (19.04.2015)

Spojení umělého světa muzikálů 40. a 50.let s realistickým příběhem o nesnadném (nemožném?) vztahu dvou umělců může projít snad jen Scorsesemu. Temný charakter De Nirovy postavy je odrazem tehdejšího rozpoložení samotného režiséra, příznačná je pak scéna, v níž manažer radí saxofonistovi, že bez drog dojde dál. Tehdy propadák, dnes jasná "příprava" na Zuřícího býka. (15.06.2014)

Scorseseho přípravka na ZUŘÍCÍHO BÝKA, které navzdory výborné druhé půlce chybí cosi k dokonalosti. Třeba intenzívnější jiskření mezi De Nirem a Minnelli. Není divu, když oba přišli z úplně rozdílných kinematických světů. Blýskavost starých hollywoodských muzikálů se tu kříží s dalším Scorseseho buranským cholerikem. Tohle je absolutní mičurin, ale i tak stojí za to. (27.02.2004)

Scorsese, jak se patří, a zřejmě divácky nejnáročnější spolupráce magické dvojice Scoresese + De Niro. V první řadě krásná pocta muzikálům čtyřicátých a raných padesátých let s podmanivou a bezchybnou hudební stránkou. Na druhou stranu též napaditá variace na osvědčené téma. Celkové vyznění je velmi melancholické a snímek nese poselství, i když tu o to v první řadě nešlo. (25.09.2005)

To jsem nevěděl, že tuhle blbost natočil Scorsese. Ale co se dá dělat, chtěl jsem tomu dát šanci. Teď ale vím, že zbytečně a doufám, že Scorsese už nikdy po muzikálu nesáhne. Obdivovat musím De Nirovu hru na saxofon, která je vážně uvěřitelná... ale jeho postava sobeckýho psychouše safoxouše denirouše byla taková divná. Ale to asi měla. A teď k mému nejsilnějšímu zážitku. V sále se tančí, De Niro hledá babu na vojetí, slídí davem a pak najednou, viděno z dálky, strašnej vyhryz v davu! Ano, tvor nazvaný Liza Minnelli, naleze do své hlavní role a už se jí nezbavíme. Tancuje, zpívá a nelíbí se mi ani ten styl zpěvu, ani ty její tance, ani barva hlasu, ale hlavně, celá ona. Když zkombinuju její zjev a chování, dostanu kombinaci Zagorové, Hurvínka, kokršpaněla, Zelenkové, lenochoda Sida z Doby ledové, staré báby ve středním věku, Vincenta Schiavelliho a hnusu z popáleninovýho centra s parukou. Ty její vlasy byly kolikrát taky hrůza, jak kdyby byly vyrobený z psího ocasu a navlečený na drátěnou konstrukci. Jako hororová postava by prostě vyzněla líp. Ještě když se vrátím k hudbě, tak ty zpěvy stojí za prd a i ten chabej New York, New York (kterej jedinej má zapamatovatelnou melodii) nemá na verzi Franka Sinatry. Ale co se mi líbilo, tak ty jazzové a bluesové kousky (dokud se do toho nepřimíchal zpěv). Ze zpěvaček se mi jakž takž zamlouvala až ta černoška, na kterou se i dalo dívat, na rozdíl od těch bílejch mrch. No a konečně - bylo to celý hrozně dlouhý. Čím víc se blížil konec, tím to bylo delší, protože se tam najednou objevila hromada muzikálovejch a jinak trapnejch vystoupení, u kterejch jsem trpěl. Celé to je jak převzaté z broadwayských prken a ten děj je uplně o hovně. Už nemám víc chuť o tom psát. (03.05.2018)