Soupeři

Tenhle film má v podstatě jen jednu velkou slabinu a tou je samotný děj. Potkají se dva, jeden se na*ere, utkají se, jeden prohraje, následuje nová výzva, další zuřivý souboj - jeden vítěz, jeden poražený... a tohle se opakuje stále dokola, než konečně nastane nějaký posun ve vztazích obou znepřátelených mužů (někdy asi 20 minut před úplným koncem). Nemám co vytknout hercům, vizuální ani zvukové stránce; repetitivnost situací bohužel způsobila, že se mi film zdál delší než ve skutečnosti byl - nenudila jsem se, ale nebyla jsem uchvácena. Obstojný nadprůměr - 68%. (25.06.2009)

Scottova prvotina má velice zvláštně strukturovaný děj. V podstatě jde jen o neustálé opakování nikdy nevyřešeného souboje a nějaká dějová vata mezi tím. Jenže díky tomu film rychle ubíhá a ač působí díky té struktuře jako téměř až krátkometrážní dílo, funguje bez problémů. Samostatnou složkou je pak kamera, která dělá ze Soupeřů vizuálně úchvatný zážitek. Rozhodně povedený debut. 7/10 (02.11.2016)

Odohrávaný príbeh za sprievodu historických udalostí z francúzskej histórie tvorí zanedbateľnú časť v tomto filme, aj preto možno film dnes už tak nezaujme. Réžia je kvalitná, najmä vďaka nej sa tento uťahaný príbeh tiahol pomerne rýchlym tempom. Súboje sú fajn, len škoda, že dej sa neupriamil viac na charakter postáv, či zaujímavý námet. Ridley každopádne už svojim prvým filmom ukázal, že to má v rukách pevne pod kontrolou. 70%. (28.07.2009)

Prvotina Ridleyho Scotta. Výborná kamera, dobří herci. Jiskrné avšak iracionální souboje dvou Bonapartovských husarů na život a na smrt vynucené pod ztrátou čehosi zvaného důstojnická čest (dnes bychom to zvali pokusem o zabití), soukromý i válečný život důstojníka. Přes zjevnou kvalitu mne Soupeři ale nijak zvlášť nenadchli, snad to téma bylo na dnešní dobu moc absurdní. Trailer: http://www.youtube.com/watch?v=g8nGgvepXCk (07.05.2010)

Ridley Scott v Soupeřích (podobně jako například v pozdějším Dobytí ráje) předvádí označení filmu jako „pohyblivých obrazů“ v zcela doslovné (a dech vyrážející) praxi. Od věcí nejdrobnějších v sytých zátiších, přes impresionisticky magické obrazy venkova, Ruskou zimu z které se vám zavrtává mráz až do morku kostí, přes nestálé hry stínů a nespočetných druhů světel. Pokud bychom pokračovali ve vypůjčování si pojmů z jednotlivých uměleckých disciplín, pak by se daly podmanivé obrazy brát jako „barva tónů“, zatímco o rytmizaci snímku se stará leitmotiv soubojů. Ty, ač je jich dostatek, nejsou zdaleka nudné a naopak, svojí rozmanitostí až zaráží. Ať se již bavíme o zbraních dle výběru, různorodém prostředí zápasů, či třeba nápaditě využitých střihových fíglů. Příznačným je v tomto ohledu například souboj, v kterém se poprvé zcela zřetelně láme Carradinova odvaha – jeho mysl se vrací ve strachu ke vzpomínkám, následně zpět k realitě, aby nakonec těkavě proplouvala mezi očekáváním vlastní, či soupeřovi smrti. Tyto obrazy se stupňují v četnosti i v rychlosti střídání, až divák nakonec neví, co je to skutečnost a co je jen představa - což posiluje nesnesitelné pnutí v otázce, co se vlastně stane/stalo. Však také hra s napětím prostupuje celý snímek – už od samotné premisy nepředvídatelné (a neustálé) hrozby od posedlého Keitela, přes podobně umanutý charakter Carradina, u něhož je úžasný paradox v tom, že čím více běží děj snímku, tím více musí člověk obdivovat jeho smysl pro čest a férovost. Čímž mu však na postavě záleží víc a víc, až do momentu, kdy si vlastně začne přát, aby zvolila v posledních soubojích raději ústup a zbabělost a tak eliminovala hrozbu smrti. Tím je divák zcela nepokrytě vmanipulován do těžkého morálního dilematu, před kterým hlavní postava neustále stojí a celý příběh tak získává velmi pikantní příchuť (no vida, začalo to u malířství a končí u kuchařství – ale řekněte, není umění vybrat a použít ve správném poměru ty skutečně vhodné ingredience? Člověk až nestačí žasnout, jak dokonale vyváženou pochoutku ukuchtil pro diváka v podstatě „začínající“ režisér). (01.03.2017)