Vzestup

Vzostup odráža hrôzy Veľkej vlasteneckej vojny tak trochu inak. Viac ako na boj partizánov s Nemcami sa snímok sústreďuje na vnútorný boj človeka a jeho slabosti, ale aj na jeho hrdinskosť a odvahu. Jednotlivé charakterové vlastnosti sú tu reprezentované dvomi ústrednými postavami - Sotnikom a Rybakom, pomocou ktorých má divák možnosť pomerne sugestívnym spôsobom sledovať ich vývoj k jednej alebo druhej možnosti. Čiernobiela farba príhodným spôsobom zvýrazňuje túto poetiku a napomáha tak celkovej skľučujúcej atmosfére, pričom na záver má zas divák možnosť pokochať sa nádhernou ukážkou ľudskej nemohúcnosti a ľútosti. To čo vykonáme je často nevratné, nie všetko sa dá v živote napraviť, niektoré chyby zostanú chybou a človek si ich už so sebou ponesie naveky... Nádhera. 85/100 Viedené v rámci - Project 52 Films by Woman. (12.01.2016)

Sovětský snímek, který už dovede zaujmout hned po několika prvních vteřinách, kdy si uvědomíte, že tahle černobílá je přece jen specifická, že je jaksi šedší a že všechno, co sledujete je speciálně stylizováno, aby to mělo potřený efekt. Režisérka dovede scénou zasáhnout, ale také nudit, což je takový nechtěný kontrast. (23.10.2015)

Příběh dvou chycených partyzánů, kteří se mají vyrovnat s jistou smrtí. V těžké zkoušce se i ti hodní mohou změnit na sliz a pro svůj život obětují cokoliv. Který z nich to bude? Kdo zradí? Když jsem se na film díval, neubránil jsem se otázce, jak bych se rozhodl já? Být s osudem vyrovnaný a padnout s čistým svědomím nebo se stát ubohým zrádcem v očích obou stran? Stát se špínou je v tu chvíli lehká volba a lidé chtějí tak moc žít! Nakonec je ale výhrou smrt, protože odešli jako hrdinové a stanou se ve vzpomínkách nesmrtelní. Zrádce sice zůstane živý, ale osobní psychická muka za to nestála, ale chtěl tak žít... (02.10.2012)

Mimořádně podnětná duchovní studie lidského nitra zasazená do kulis druhé světové války a soustředěná na svár dvou existenciálních hledisek, který se rozvíjí mezi dvěma zajatými vojáky a který má „vnější formu“ postoje k vojenské cti. Sotnikov, který se během noční přestřelky smířil se smrtí a vlastně i spáchal vnitřní sebevraždu, pohlíží na svět očima toho, který poznal smrt (apokalyptickou optikou, v níž se tělesno světa rozpadá vědomím posmrtného, věčného života), odmítá nabízenou kolaboraci (čímž by si zachránil život) a nedokáže přijmout taktizování svého druha Rybaka, jenž chce nabídku přijmout, aby mohl později utéci zpátky ke svému oddílu a dál proti nacistům bojovat. Ačkoliv křesťanský rozměr Sotnikovovy situace není vyjádřen slovy, rozvine se s maximálním dosahem v okamžicích jeho umírání: oběšený Sotnikov, který se již v předešlých hodinách vzdaluje běžné lidské fyziognomii a jehož tvář se produchovňuje, je v těchto okamžicích zalit světlem a samotný skon podkresluje stylizované zvonění (ne nepodobné slavným hlasům navrátivších se velikonočních zvonů). Rybak, který se během vyčerpávající pouti, kterou se Sotnikovem podstoupili, aby sehnali potraviny pro své spolubojovníky a převáděné vesničany, doslova sebeobětoval (zanechal ukořistěnou ovci v lese a vrátil se pro raněného Sotnikova, kterému již předtím pomáhal), neunese všeobecné opovržení a po popravě se marně pokouší o sebevraždu a nakonec se pod vědomím své bezvýchodné situace hroutí. Ačkoliv film straní Sotnikovi, jsem přesvědčen, že oba postoje si jsou rovny. Je jasné, že po duchovní stránce je ten Sotnikův mnohem výš, ale ani ten Rybakův nepostrádá smyslu. Jeho konečný pád není zaviněn jeho metafyzickou nezralostí nebo nedostatkem cti, ale osaměním v jeho boji, které mohlo vyvážit jedině porozumění jeho druha, jehož hrdost na dosažený stav mu ale takové gesto nedovolila. Pozoruhodným paradoxem, odvíjejícím se od biblických slov o ponížení a povýšení, je ale to, že jeho vzestup (vzestup duše) podnítila původně slabost – odhodlání k sebevraždě v okamžiku úzkosti, v situaci prohry. Emocionální intenzitu a duchovní hloubku filmu ještě podporuje jeho jazyk, v němž se syrová dokumentárnost spojuje s promyšlenou symbolizací, a úžasná hudba. (02.04.2010)

Ak by som to nevidel v titulkoch, tak nikdy neuverím, že niečo takéto mohla natočiť žena! Nie, nie som žiaden patriarchálny namyslenec, ale taká miera psychologickej "surovosti" (alebo skôr čistoty?), množstvo neskutočne drsných obrazov, scény doslova driapajúce za srdce, obrovský filozofický presah príbehu znásobený jeho meditatívnym-mysterióznym spracovaním (hudba, zvuk, kamera), tak niečoho takého nie je schopná ani väčšina "mužských režisérov".... geniálne ale pre mňa takmer neznesiteľné.... vlastne, je veľmi ťažké film dopozerať (obzvlášť keď sa človek vžije najmä do postavy "judáša" ako sa to "podarilo" mne), práve preto že je tak(mer?) dokonalý.... Dokonalosť, ktorá z neho robí "španielsku čižmu" na ľudské srdce! (02.11.2009)