Solaris

S velkou nedůvěrou vzbuzenou negativními ohlasy jsem přistoupil ke druhé filmové adaptaci Solarisu. O to větší potom bylo moje překvapení, co Steven Sonenberg dokázal. Komerčně (nebo přinejmenším komerčněji než ten Tarkovského) pojatý Solaris v americké produkci totiž vůbec není špatný. Sonenberg ho natočil po svém a výborně. Použití výrazných odstínů a sytě modré filtry kamery působí spolu s futuristickým pojetím stanice a dvěma slunci planety Solaris opravdu dobře. Flashbacky do minulosti vůbec nejsou špatné a závěrečná pointa se přímo nabízí. (23.12.2008)

Pomaly plynúce, komorné existencionálne dielo bez ohromujúcich efektov, bombastickej akčnosti a kašírovanej umelosti sa sústreďuje na príbeh psychiatra, ktorý pomáha liečiť civilizačné trápenia iných, sám sužovaný stratou manželky. Jedného dňa je povolaný na pomoc pri objasnení záhadných udalostí, ktoré sa stali na vesmírnej lodi skúmajúcej planétu Solaris, vyžarujúcu akúsi komunikatívnu energiu. Po prílete nachádza posádku v značne dekonštruovanom stave, či už fyzickom alebo psychickom. Onedlho príde na príčinu, prostredníctvom ktorej je konfrontovaný nielen so svojím doterajším životom a príčinami smrti jeho manželky, ale aj so sebou samým a s odvahou ponechať svoju fyzickú schránku neznámemu svetu. Je možné z predchádzajúcich vzťahovo-životných udalostí zopakovať si niečo inak a snáď aj lepšie? Nastolené sú aj iné, priamo nevyslovené otázky o smrteľnosti, zmysluplnosti nahradenia starého novým, o možnosti, či nemožnosti zostrojenia kópie niekoho len prostredníctvom myšlienok a spomienok niekoho druhého, o tom, či má človek právo rozhodovať o osude inej formy života, či forma je len fantáziou, vírusom, a podobne. Isteže, knižná predloha Stanisława Lema je kongeniálna, Tarkovského spracovanie vynikajúce, ale ani táto verzia nie je vôbec zlá, čo je vzhľadom na rok vzniku, krajinu vzniku a hlavného hereckého predstaviteľa temer maličký zázrak. (03.08.2004)

Jasný dôkaz Soderberghovej nepútavosti. Lemov román je ťažký oriešok. Aj samotný Tarkovskij neadaptoval román dokonale. Ale z jeho diela aspoň ide tá pod kožu derúca sa atmosféra nejednoznačnosti, samoty a nesplnených očakávaní. Americký Solaris je scénaristický blábol. Absencia citov a emócií tak potrebných pre stotožnenie sa s hrdinom je smutným pripomenutím toho, že keď režisér nevie, tak ani Clooney. Jediné čo stojí za pozornosť je Natascha McElhone - pretože je úchvatná a krásna. Ale to už všetci vieme. Vďaka nej sa oplatí pri filme zostať. Bez rozdielu, či je herecky zdatnejšia, alebo nie. Martinezová hudba znova raz bez chyby a Jeremy Davies ako jediný aspoň z náznakom hereckej flexibility a plastickosti. Film je inak zbytočne prekombinovaný, hlúpo povrchný a postrádajúci potrebné čaro filozofických sci-fi filmov. Scény na Zemi sú ale v pohode. Hlavne keď sú umocnené dažďom. Všetko čo sa ale odohráva na vesmírnej stanici, je autorský kŕč bez štipky nápaditosti. Bez poznania predlohy a ruského opusu by to bolo za tri. (18.02.2014)

Soderberh pochopil, co to znamená, když inteligentní planeta není pro lidské výzkumníky jiným světem, ale zrcadlem. Příjemně, až ve francouzském stylu upovídaný film, se složitou střihovou skladbou, zrcadlově reflektující a prolínající různé časové vrstvy, které do sebe hladce zapadají a reagují na sebe tak, že takřka popírají fyzikální a jiné hranice. Solaris ukazuje tu stranu melancholie, která nás sice spojuje s vesmírem, ale hrdinové příběhu se už nikdy nevzepnou k tvořivému kroku. O to je film ve vší své tlumenosti smutnější a působivější. (24.02.2003)

Solaris. Oceán. Snová planeta. Promiňte, to patří jinam. Už proto, že na Solaris se párkrát letmo jukneme z okna a jinak si hrabeme na vlastním písečku , s kterým nemá výzkum jednoho velmi zvláštního koutu vesmíru nic společného. Odhrabáváme píseček z vlastních vzpomínek, snů a komplexů a ony se nám zhmotňují před očima se samozřejmostí, která nás nutí přemýšlet, zda šílíme, umíráme, sníme nebo pro nás nějaký poťouchlý experimentátor s lidským plemenem parafrázuje Pretty Woman ("Vítejte na Solaris, místu, kde se plní vaše sny"). Případně zda jsme vkročili na tu pomyslnou hranici mezi realitou a... něčím jiným. Filmová Solaris tohle naneštěstí skryla do obalu melancholického milostného příběhu a za celou dobu se hloub než k obalu nedostaneme. Bleděmodrý svět vesmírné stanice se tak stává pastí pro invenci a komplexnost a snaží se nám to vynahradit sondami do rozechvělého nitra lidské duše, tancem mezi střepy vzpomínek a zpěvem vesmírných Sirén, lákajících nás k zapomenutí toho, co bylo, a užívání si snu, který se stal realitou. Jenže co je realita a co přelud a zda je přelud přeludem, když si uvědomuje, že je přelud, to je otázka. Otázka, o kterou se pouze zlehka otřeme, abychom se mohli dostatečně topit v tom ostatním. A i když se s Georgem Clooneym, který se snaží ze všech sil, kterých rozhodně nemá málo, stejně jako Natasha McElhonová nemá málo osobitého křehkého půvabu, topí docela příjemně, nebude asi málo takových, kteří budou během půldruhé hodiny onoho utápění potřebovat sirky pod víčka. Že k ničemu nedojdeme a nic se nevyřeší, je nabíledni, konečně rovnice o tolika neznámých snad ani nemůže mít řešení srozumitelné lidským bytostem. Ale že tam, kde nám knižní předloha nabízí fascinující, komplexní pohled na lidské touhy a sny, Solaris samotnou (překvapivě mi na filmu nejvíc vadila změna rodu planety oproti předloze) i hranice lidského poznání, pro nás film vydestiloval jedinou a to ještě nijak chuťově výraznou esenci a jsme nuceni smířit se s koncem, který aspoň na mě dělá dojem třešňové větvičky narpubované na kaktus a nutí mě dospět k závěru, že za málo peněz málo muziky, je smutným výsledkem snahy přiblížit Solaris filmovému divákovi. Asi jsem opravdu hledala zrcadlo vlastních představ a ne nový obraz, ale tenhle obraz byl na můj vkus namalován příliš vybledlými barvami. (06.11.2007)