Dobyvatelé ztracené archy

Dodnes si pamatuji ten osudný den, kdy se mé cesty poprvé zkřížili s Indym. V necelých sedmi letech na škole v přírodě to bylo. Panovalo deštivé odpoledne a nebyly tedy žádné venkovní aktivity. Aby měli učitelé pokoj, tak se hordě děcek pustilo video. Akorát, že nebylo po ruce nic animovaného (vlna hmatatelného zklamání mezi námi prcky) a tak nezbylo než nám pustit něco hraného z ohrané kazety. Nejdřív se nějaký film rozběhl, ale byl záhy zastaven (největší záhada mého života; co to jen mohlo být?). Kazeta byla přetočena do své druhé půlky. Následně nám učitelský sbor pustil cosi s nějakým pánem v klobouku. Navíc divně nadabované jedním dospělákem, kterému nebylo moc rozumět. Nejdříve jsem byl strašně zklamán, ale pak se vyvalila koule, rozezněl se hlavní motiv a... A již nikdy nic nebylo jako dříve. Potkal jsem největší lásku svého života (manželka odpustí). Tento filmový zážitek byl v mých očích překonán jediným snímkem; a ne, Výprava to není. Druhý den po projekci bylo už sice krásně, ale za pískotu v rytmu hlavní melodie jsme si vydupali puštění druhého dílu. Reakce u scény s polévkou byly... Ne, to už je jiný příběh. (20.08.2006)

(1001) Naposledy jsem se dívala na film v takovém zvláštním rozpoložení, kdy jsem najednou bůhvíproč měla velmi intenzivní dojem, že se vlastně nedívám na komedii, respektive na něco, co by mělo být k smíchu. Bylo to jen takové chvilkové pomatení smyslů, protože Indy je okouzlující a všechno, ale bylo velmi poučné vidět film jinýma očima. Připomněly se mi Tarantinovy filmy, které jsou cool proto, že to o sobě svým stylem říkají, tak třeba se to Tarantino naučil od Spielberga. Jen ta úvodní sekvence "tajemných" záběrů, než se ukáže hrdinův obličej, to je něco, co by mi asi u jiného filmu podvědomě lezlo na nervy jako arogance tvůrců. Tarantina mi to také připomnělo v přístupu k zabíjení, protože jasně, je to film, je to inscenace, je to zábava, je to nadsázka a vůbec, ale když se člověk oprostí od znalostí popkultury a kontextu, tak smrt je zkrátka smrt a v tomto ohledu je ta slavná scéna se zastřelením muže, který se připravuje na šermovací souboj, hodně brutální. A ještě brutálnější, když si představím, že to vidím v kině plném lidí, kteří se všichni naráz zasmějí - ale to už se zase projevuje můj strach z většího množství lidí na jednom místě. Je to podobně brutální jako když nám hlavního záporáka Poslední křížové výpravy Donovana ukážou doma na večírku a v jeden moment do místnosti vstoupí jeho manželka a on ji políbí. Já potom celou dobu musím myslet na to, že z té paní bude vdova a že bude třeba celý zbytek života nešťastná. Co to se mnou je. Taky mi moc není po srsti zdejší damsel in distress, jejíž hlavním nástrojem je nekontrolované vřeštění, přece jenom to už působí trochu lacině. Co mi naopak připadalo nesmírně hypnotické a vlastně až jak obraz z jiného filmu, je právě moment, kdy je Marion zavrtaná mezi mumiemi a řve a čeká, až ji tam odsud Indy vytáhne, a je tam jeden několikavteřinový záběr na lebku, které se pomalým vlnitým pohybem plazí ústy silný had... To se probouzí ty deviace, jaké by člověk na povrchu nečekal při sledování lehkého dobrodružného filmu pro celou rodinu. A jaké psycho by všechna tato psycha mohlo korunovat? Samozřejmě závěrečný závěr ze skladiště, které je taky v prvním plánu takové to hahaha, hihihi, ale když to vezmu vážně, když to vezmu smrtelně vážně, tak je to síla, připomíná mi to takové ty neorealistické filmy typu Zloději kol nebo Ecce homo!, kdy celou dobu sledujeme jednoho člověka existenciálně trpět až do naprosté tragédie a misérie bez zdánlivé naděje na budoucnost, a potom od něj kamera odskočí a ukáže ho stát v proudícím davu lidí, čím nám naznačuje, že těch trpících je všude kolem nepočítaně a že vlastně možná všichni trpí a že vlastně nebude žádné zítra. Myslím, že se nějak potřebuji zbavit chmurů. (01.12.2014)

Nevím ani proč, ale příběhy Dr. Jonese mě nikdy nelákaly, přesto jsem se rozhodl zhédnout alespoň první díl a doplnit si filmové mezery. No a můžu směle konstatovat, že to byl super zážitek, a tak nějak by podle mě měl vypadat správný dobrodružný film. Nechybí mu vlastně nic; sympatický a stylový hlavní hrdina, kterému okamžitě začnete fandit, svérázný a krásný ženský protějšek, pořádný slizký záporák (no vlastně jich bylo víc), různé nástrahy (každou chvíli Indy narazil na nějakého hada nebo nácka), napětí budované už od první scény, dynamická akce, skvělá hudba a ironický humor. K udělení 5* mi brání pouze ta fantasy složka, které mi do filmu vyloženě nesedla (ale to je můj problém), ikdyž je fakt, že trikově byla udělaná dobře. (01.11.2009)

Film, který navždy změnil dobrodružný žánr a dodal mu právě v tomto prvním dílu víc tajemna než kdy měl. Přesto mám i po mnoha a mnoha projekcích problém s jeho střídmým tempem a do skupiny několika desítek nejlepších filmů historie ho nikdy nezařadím. Ne snad, že by Fordova hvězda nezářila jako nikdy předtím, ale jak Dobyvatelé, tak pozdější Chrám zkázy budou v mých očích vždy hlavně zahřívací kola k Poslední křížové výpravě. Což nic nemění na tom, že je Indy jedním z nejcharizmatičtějších a nejsympatičtějších filmových hrdinů. (30.04.2006)

***Věděli jste, že: Německou válečnou ponorku, která se v několika záběrech objeví v závěru filmu, si filmaři vypújčili z jiného souběžně vznikajícího filmu Wolfganga Petersena - "Ponorka". Scény ze Spielbergova filmu Petersenův štáb natolik přesvědčily, že jejich model ponorky snese cokoliv, že jej vystavili drsným vlnám. Ponorka šla ale okamžitě ke dnu. *** (15.03.2007)