The Doors

Film Doors jsem viděla poprvé ve čtrnácti a musím říct, že jsem z něj byla pěkně out. Ne snad z filmu, jako z hudby, kterou jsem tehdy zaslechla. A díky bohu za to, protože v ten okamžik jsem poprvé nahlédla do koutků hudby, která má co říci, která pouze bezduše neplyne z frekvencí komerčních rádií a televizí. Taky musím podotknou, že jsem film poprvé ani nedokoukala, protože mě nebavil. Po letech strávených v náručí hudby psychedelic rocku a blues jsem toto dílko znovu shlédla a poprvé se na něj zadívala z hlediska filmového fanouška a lehkého znalce věci (pár publikací o Doors jsem přece jen přečetla). A byla jsem nesmírně potěšena s jakou bravurností se Stone do díla ponořil. Nezvnikl totiž životopis, ale jakási hříčka o kultu osobnosti jednoho velmi rozpolceného feťáka, alkoholika, manipulátora, básníka, recitátora a zpěváka, který velmi dobře věděl, že ve třiceti tu už nebude. Stone ukázal svět v jakém snad Morrison, Krieger, Manzarek a Densmore žili, svět, který stvořily hlavně opilecké a drogové vize, prostě konec šedesátých let. Zároveň ukazuje hlavní motivy a podněty jednání Morrisona, jeho snahu nebýt jen rockovým bohem, ale básníkem, což se mu nikdy nepodařilo. Ukazuje proces vzniku básní a písní (viz The End) s takovou samozřejmostí, že člověk musí uvěřit, že to tak skutečně bylo. Po stránce formální je dílo hlavně Stoneoveské, nad vším je cítit nasazení a nadšení (snad i životní zkušenost) páně režiséra - psychedelická kamera, podivné exteriéry, zběsilé střihy střídají dlouhé statické záběry. Výkon Vala Kilmera je přímo řečeno excelentní a dokonalé sladění skutečných filmových záběrů s Doors a dotáček je téměř nepostřehnutelný, stejně tak přechod zpěvu Kilmera do zpěvu Morrisona. A ten ansábl zajímavých herců je také nezanedbatelný, nepřišel totiž nazmar, jak se často stává (mě utkvěl v paměti Michael Wincott, který je obvykle obsazován jako pěkný záporák, nebo třeba Kevin Dillon a Kyle McLachlan jako členové Doors). Přiznávám však, že diváka naprosto neznalého věci, může film hodně ubíjet, protože děj vlastně není moc dějem jako spíš mozaikou ztěžejních okamžiků ve vývoji hudby, vztahů mezi členy skupiny a Jimových excesů. Já jsem si film do detailu vychutnala až po přečtení pár biografií. A proto konstatuji, že tento film je zcela hodný legendy o níž pojednává. (04.03.2005)

Kdysi hluboko v 80. letech jsem svoji středoškolskou učitelku literatury při hodině uzemnil prohlášením, že prokletí básníci byli pěkně nevychovanou bandou, která chlastala, šňupala kokain, byla promiskuitní a kdyby se tak nevěnovala světským radovánkám, dokázala by mnohem víc. Nehledě na to, že kdybych si já dovolil jen procento z toho, co představitelé jedné maturitní otázky, byl bych bez okolků vyloučen ze studia. Už jako teenager jsem zkrátka tíhnul k měšťáctví, které přízemně upřednostňuje tvdou práci před chlastem a drogovými excesy. Nikdo mě ani později nedokázal přesvědčit o tom, že by jakékoliv umělecké dílo nemohlo vzniknout bez umělých povzbuzovadel. Alkohol a vliv drog jsou při procesu umělecké tvorby velkou překážkou. Jim Morrison byl bezesporu talentovaný básník, textař a hudebník, ale taky - a možná především - citově a názorově nestálý pozér, kterému se nikdy nepodařilo dospět, slaboch, alkoholik a feťák. Domácnost bych s ním rozhodně sdílet nechtěl a o nějakém duchovním souznění se nedá mluvit. Za jeho předčasnou smrt nemůže FBI ani nepřízeň osudu, ale výhradně jeho povaha a chování neřízené střely. Nemůžu se tedy nijak ztotožnit s hlavní postavou, která je mi nasympatická a navíc ani s hudbou DOORS, které nefandím. To je ovšem u hudebního filmu potíž...Navíc film se ve své druhé polovině až příliš - i když celkem pochopitelně, protože to je základ legendy téhle kapely - soustředí na skandální výstupy a dekadentní životní styl Morrisona. Desítky minut z večírků a excesů na scéně nicméně při dlouhé stoupáži přechází v pro mě nudný stereotip...Morrison je zkrátka ikona popkultury, která i po tolika letech vyvolává v určitém věku během dospívání iluzi absolutní svobody a v maloměšťácích pak pocity závisti k muži, který se na rozdíl od nich nebál překonávat bariéry společenských konvencí a nezatěžoval se pokryteckým předstíráním falešných citů a gest. Jestli něco na Stoneově snímku stojí za pozornost, pak je to vedle tradičně kvalitní režie tentokrát v "psychedelickém" stylu ještě výkon Vala Kilmera v hlavní roli. Jak ho moc nemusím, tentokrát klobouk dolů, dokázal se do té postavy prakticky převtělit. Celkový dojem: 55 % (19.07.2011)

Kilmer, Richardson, Stone. Abecedné usporiadanie pokladám za najspravodlivejšie, kedže zoradenie podľa zásluh by bolo nemiestnym činom-previazanosť ich šamanstva totižto znamená vznik (do drogového oparu zahaleného) zaklínadla o nespútanom poetovi, kontroverznom spevákovi, anarchistickom bohémovi - Jimovi Morrisonovi. Valovi to burleskné vyčíňanie plné dekadencie pristane, nachádza v sebe skrytý dar oduševneného vcítenia sa, ktorým (na pódiu i mimo neho) prikladá pod kotol a priamo tak obohacuje "Jašteričieho Kráľa" o to, čo ho vystihovalo aj v skutočnosti - o nevyvrátiteľnú zapálenosť pre vec. Robertovi prislúcha prezývka "obrazový čarodejník", to ako ovláda/prelína expozičné pásma, ako starostlivo narába s clonami/uzávierkami, ako ladne pláva medzi skutočnom/chimérou, na to nemám rozumné vysvetlenie a preto len úctivú poklonu skladám. K Oliverovi sa netreba priveľmi rozpisovať, pretože svetoznámy harcovník známý tiež ako čierne svedomie, boriteľ mýtov alebo učiteľ z Vietnamu tu zreteľne dosvedčuje, že éru 60's má poriadne naštudovanú a preniesť jej psychotropné a rozbúrené záblesky do môjho tela sa mu vyslovene darí. Nakladá síce s hotovými témami, niekedy upozaďuje žiaduce údaje, ale to jeho entuziastické know how som si v tomto prípade nesmierne užil. Napokon, komu chýba viac faktografie, po ruke je Tommy so svojím výstižným zostrihom "W.Y.A.S.", ktorý istotne napraví chuť eventuálnym nespokojencom. (16.06.2011)

Vždycky, když takhle házím krabičku stařen Jimovi na hrob, říkám si, co to jsem za patetického bimbase. Pak se ještě skočím juknout na potroublé Argentince, svačící na rovu Piafky, Apollinaireovi i teplíkovi Wildů mávnu v běhu, někdy i pohladím strhané rysy šešulky Honzy Kašpara Deburau a před pomníčky Moliéra a La Fontaina vykrkám Marseillaisu. A přesně ve chvíli, kdy se začnu sebeuspokojovat, jaký to jsem internacionál a multikulťák, mající zbytky nacionalismu někde hluboko v tlustém střevu, rozbulí mě nejkrásnější památník na Pére Lachaise, pocta Čechoslovákům padlým za Francii i svou vlast v časech obou světových absencí rozumu. Tento hřbitov má od mého já pět stars......ostatně stejně jako hodnocený film. Kilmer se patrně již nikdy nezhostí role lépe. Vynikající hudba Vrátek by povznesla nejen film o nich samých, ale i dokument o strastech při výměně vačkové hřídele u Trabika. I já, upjatě heterosexuální pruďas chápu, že holčiny musely z těch Jimových zapařených kožeňáků vlhnout až za ušima, byť do nich časem rval kanďoura o velikosti solidních šestek. This is the end, beautiful friend. (26.07.2012)

Jediné, čím na mňa film a tak nakoniec i skupina The Doors zapôsobila, bola ich, pre mňa doteraz neznáma tvorba. Sfilmovanie života tak škandalóznej skupiny malo pre tvorcov veľký plus. Životný postoj členov kapely bol zo začiatku ich vzniku nevinný, mierumilovný, plný lásky a pre diváka nudný. Nedivím sa teda, že túto časť Stone preskočil tak rýchlo, ako sa Isinbajevová dostane cez 5metrov, a šup tam nejaké tie škandály, drogové obscénnosti a podobné výstupy. Nevravím, že to nebolo zaujímavé, a zrejme tak skutočný život tejto kapely a hlavne Jima Morrisona vyzeral. Takisto ma zaujímal aj osud kapely a počas filmu som sa skvele bavil, ale nezaškodilo by zájsť viac do hĺbky, analyzovať správanie a život ostatných členov kapely a nie sa len stále pozerať na zdrogovaného a ožratého Morrisona. Film predsa nesie názov celej kapely, nie len frontmana. No a na záver by tiež nezaškodilo pár riadkov o osude ostatných členov. 70%. (09.10.2008)