Pán přílivu

...Barbra nikdy nepatřila k mým hereckým oblíbenkyním i když uznávám že herečka je skvělá...to co ale dokáže na druhé straně kamery jen dokazuje že když to v sobě člověk má ukáže to tak jako tak...herečka mi přijde poněkud "přetažená" jako režisérka má v sobě dostatek pokory a citlivou ruku...a říkám to nerada ale hurá...není to muzikál!!! (07.03.2010)

Jsem zdrcen. Já, který z jakéhosi vnitřního patvarného důvodu nesnáším Barbru Streisand, musím uznat, že je to setsakra schopná ženská. A v tomhle filmu i pořádně (a nejenom fyzicky) atraktivní ženská, i když to nehraje roli... Ale víte co? Výměnou za požitek z Pána Přílivu to přiznávám rád, i když mi závěr filmu zkazil odpoledne víc než zpráva o volebních preferencích pro KSČM. Holt život je někdy nespravedlivý:) Skvělé herectví, skvělá výprava, skvělý příběh, skvělá hudba (James Newton Howard umí), prostě nechutně dobrý a silný snímek. (29.05.2006)

Tenhle film ukazuje, jak perfektní je Barbra před kamerou i za kamerou. Ve filmu je velice atraktivní a zaujalo mě, jakým způsobem si mě dokázala získat. Vzpomínky z dětství byly velmi emocionální. Stejně jako Nick Nolte, jehož hlas film doprovází. Nevím, co víc bych k filmu napsala, snad jen, že stojí za to se na něj podívat! (08.05.2013)

Hodně smutný příběh o dětství, které definitivně skončilo jedné noci. Na tomhle filmu mám ráda jeho konec....."Ale je to záhada života, která mě teď zajímá. A hledím k severu a znovu si přeju, aby byly každýmu muži a každý ženě dány dva životy. Na konci každýho dne projíždím Charlestonem a když vyjíždím na most, kterej mě dovede domů, cítím jak se ve mě tvoří slova, nedokážu je umlčet nebo vám prozdradit proč je říkám, ale když jsem uprostřed mostu, ta slova se mi derou na rty a já šeptám jako motlitbu, jako politování, jako chválu, šeptám....Lowensteinová...Lowensteinová..." (12.03.2013)

Příběh o traumatech kazících život, ze kterého se poměrně překvapivě vyvine silná (protože smutná) romantika. Způsoby vyprávění se za třicet let značně změnily, cynický člověk se zamyslí nad tím, zda jizvy minulosti skutečně zahojí přiznání strašlivého tajemství jiné osobě a popřemýšlí nad tím, jak si režisérka Streisandová plánuje scénku, kde se tulí v růžových podkolenkách na houpacím křesle k odbarvenému Noltemu. Ale je těžké nepropadnout části filmu, kdy dvě postavy unikají vztahem z klecí svých ne úplně šťastných životů a užívají si štěstí a naději. (30.04.2020)