Reklama

Reklama

V novém filmovém vyprávění autorského týmu Pelíšků a Musíme si pomáhat se opět přeneseme v čase, tentokrát těsně před orwellovský rok 1984. Do časů, kdy historie v Čechách odplývala pomalu jako kalná voda řeky Vltavy, která obtéká periferní pražský Libeňský ostrov. Do doby, kdy ovzduší lehce zavánělo zatuchlinou, podobně jako slepá ramena a zátočiny téhle středoevropské řeky. Ocitáme se v době, kdy generaci pražského jara 1968, pamatující záchvěv násilně přetržené svobody, protéká život mezi prsty jako líně plynoucí říční tok, který zanáší dávné iluze naplaveninami a bahnem... Hlavní postavou filmu Pupendo je akademický sochař Bedřich Mára, který žije se svojí rodinou, manželkou - keramičkou Alenou a dvěma syny - Matějem a Bobšem v malém činžovním bytě na pražském nábřeží. Před lety musel z politických důvodů opustit místo vedoucího ateliéru na pražské Akademii. Z týchž důvodů není veden ani v oficiálním Svazu výtvarných umělců. Má znemožněno vystavovat a je odsunut na periferii zájmu a lukrativních zakázek. K osamělému rozjímání u rybářského prutu... Antipodem Bedřichovy netypické rodiny je rodina ředitele základní školy Míly Břečky. Soudruh Míla a jeho ambiciózní žena Magda, spolužačka Bedřicha Máry z Výtvarné Akademie, již drahnou dobu plavou s hlavním proudem, středem řečiště. Pro svá počínání nacházejí ospravedlnění v tradičním postoji té doby: "Někdo musí plavat s "nimi", aby situaci změkčoval, někdo se musí obětovat!", případně: "Proč bych měl zrovna já stát a šlapat vodu, když jiní plavou kraulem?" Vedle generace rodičů, odsouzené ke každodennímu pachtění za kusem žvance, je zde i generace jejich dorůstajících dětí. Tahle generace teenagerů si o snahách a postojích rodičů myslí své. Nevěří ve změnu k lepšímu. Od snah rodičů nic moc neočekává. Poflakuje se bezcílně předměstím, chodí za školu a čas ubíjí sněním o společném úniku za hranice všedních dnů. (Magic Box)

(více)

Videa (1)

TV spot

Recenze (631)

Marigold 

všechny recenze uživatele

„Pupendo“ mohlo být výborným filmem, kdyby se tolik nepřipoutalo k vidině komerčního úspěchu a nešlo na ruku diváckým očekáváním. Výsledný tvar je zábavný, příjemný, ale dle mého názoru rozbitý a plýtvající silou poselství. Dvě a půl hodiny jsem v kině odseděl s chutí, neboť humor šabachovsko-jarchovsko-hřebejkovský je na míle vzdálen debilitě televizních estrád a je proklatě dobře, že na něj chodí miliony. „Pupendo“ se stane klasikou, ale to nic nemění na faktu, že kvalit Pelíšků (o „Musíme si pomáhat“ raději nemluvím) nedosahuje. Jan Hřebejk ze svého stínu vykračovat umí, tentokrát to ale bohužel nepředvedl. ()

Djkoma 

všechny recenze uživatele

Hřebejk zpět. Jak je již zvykem skvělý Bolek Polívka a Jaroslav Dušek dominují co se týče mužských rolí tomuto filmu. Bezchybné vtípny hlavně okolo filmového syna Jaroslava Duška. Jeho připomínky jsou chvílemi opravdu tvrdé :). Další lehce retro filmeček z dílny Jana Hřebejka opět nezklamal, ale u mě jsou oblíbenější Pělíšky (ikdyž zrovna tento film nemusím). Dokonalá postava Pavla "IDIOTA" Lišky, za to mu dejte oscara nebo aspon lva :) ()

Reklama

kOCOUR 

všechny recenze uživatele

Tak vtipné a přitom tak vážné. Hřebejkovi se povedlo ukuchtit znamenitý koláč té nejkrystaličtější zábavy a zachytit přitom smutné aspekty tehdejší napjaté doby. Podivuhodně živý scénář Petra Jarchovského podpírají standartně vysoce kvalitní herecké výkony předních českých hereckých špiček a jednotlivé vtipné epizodky opravdu drží pohromadě a netvoří tak jako v Pelíškách pouze mozaiku situačních grotesek bez ladu a skladu. Jan Hřebejek je velký český režisér a pokud bude v podpírání nastavené laťky kvality pokračovat (či jí dokonce přeskočí), máme v něm na příštích pár let záruku té nejlepší zábavy. A to přece není vůbec málo... ()

kingik 

všechny recenze uživatele

Život za "totáče" byl jedno velké pupendo. Pro Hřebejka, a hrdiny jeho filmu, tedy určitě, jak vyznívá z jeho líčení doby, co nenávratně vzala za své. Co bychom si bez toho Hřebejka počali, kdyby nám čas od času s vehemencí sobě vlastní nepřipomenul krušnou dobu v komediáním pojetí. Návrat do minulosti to však z filmového hlediska rozhodně není špatný. Za cíl svého vyprávění si tentokrát vybral rok 1984. Tohle datum spojuje nevelký okruh postav, které se mezi sebou přátelí, a kteří společně cítí, že nepolevující nesvobodné zřízení stále větší měrou zasahuje do jejich obyčejných lidských životů. Z ateliéru, ve kterém se postavy většinu času scházejí, udělali tvůrci něco jako poslední svobodnou baštu, proto se zde odehrává tolik scén, které slučuje a symbolizuje nezlomné malé vítězství nad presujícím a persekujícím režimem, včetně zobrazené nahoty (scéna s nahou Vilmou Cibulkovou), což se dá rovněž přeneseně aplikovat na bezmocnost postav, kterou do jisté míry vládnou. Hřebejk vsadil na pestrost a vyváženost charakterů s jejich postupným brilantním vykreslením až na hranici nenuceného absurdna. Jednotné protirežimní názory nabourává pouze přítomnost protichůdného demagogického charakeru pedagoga, jež vzal na sebe podobu uvědomělého vzdělance z vyšší vrstvy, který však postupem doby dojde k určitému poznání a uzrají v něm pochyby, na kterou stranu se vlastně dát. Jaroslav Dušek je na tyto postavy kadet. Protichůdnost charakterů obstaral především bohémsky smyšlející Bolek Polívka, ale i silné ženské charaktery ztvárněné Evou Holubovou a již zmíněnou Vilmou Cibulkovou, které to jistily takříkajíc odzadu. Mezi nimi pendloval sympaticky chvástavý blb Pavla Lišky a jeho originální hlášky, jež se v určitém ohledu staly jakýmsi vrcholem filmu. Na herce se Jan Hřebek mohl opět výrazně i výrazově spolehnout. Jiné výrazové prostředky používal jen sporadicky. Chytrost glosujících postav však zůstala zachována, což zajistilo pevné herecké zázemí se zdrojem vtipné eskalace i hořkých poznání a zklamání z neradostné až absurdní reality té doby. Pravda, někdy až moc absurdní a přepálené, pokud jde o tvůrčí hledisko. Jsou ve filmu místa, která Hřebejk neustál, anebo je posunul do příliš komické, málo věrohodné roviny. Spadá do toho i podivně koncipovaný závěr s dovolenou u Balatonu, který jakoby vypadl z jiného filmu, než doposud z toho, jaký divák sledoval. Espresivní vyostření není silnou stránkou režiséra Hřebejka. Snaha o kreativní vybalancování vychází jen někdy, je však překryta častým groteskním rázem filmu. Ten je někdy vítaný, ale trochu se z něj mohlo ubrat. Nejvíc asi vadí Hřebejkova inklinace k jednostrannému pojetí, že všechno v minulosti bylo špatné. Na to nepřekládá téměř žádné argumenty, a když tak jen velmi slabé, nebo jen čistě náznakové. Vychází v podstatě jen z toho, že divák bere dobu minulou za vyloženě špatnou, která nic dobrého nepředstavuje ani neskýtá, a pokud ano, je to jen nesmyslná absurdita té doby. No to tedy mě moc nepřesvědčilo, že by to bylo nějak maximálně kreativně odvedeno. Spíše naopak. Z toho pramení i častá roztříštěnost scén s nízkou kontinuitou, v níž si Hřebejk libuje. Film i tak po letech uzrál ve kvalitní studii groteskna a absurdna. Ve výsledku je tenhle počin satiricky svérazný, přičemž si ve větší míře zachovává komediální přehled i nadhled. A v tom je jeho největší síla. Mé hodnocení: 70% () (méně) (více)

Tetsuo 

všechny recenze uživatele

Hřebejk je stále lepší režisér, který dokáže vyjádřit věci i beze slov tak, že samotní herci by to nezvládli. Opakovaně obsazovaní představitelé (zatím) nenudí. Jen Jarchovský je pořád stejně špatný scenárista, který rozbíjí film na sled vykalkulovaných a předvídatelně vypointovaných scének. Navíc nám okatě cpe různá banální poselství, potrpí si na školní scénky před tabulí a la Kameňák, a není schopen odpustit si napsání postavy bájného lháře Vladimíra (Pavel Liška), který je z úplně jiného filmového světa než ostatní. Tvůrci zkrátka mají své diváky tak moc rádi, až se jich bojí. Bojí se být tvrdší a konstruují jen takové typy postav, které neurážejí. Jestli toto má být reflexe minulosti, tak se nikdy z ničeho nepoučíme. ()

Galerie (73)

Zajímavosti (55)

  • Zpěvačka a členka legendární kapely Marsyas Zuzana Michnová, která nazpívala průvodní skladbu filmu "Zmrzlinář", byla navíc obsazena do role partnerky Dr. Fábery (Jiří Pecha). (sator)
  • Základní škola J.A. Komenského Praha 5, ve které se odehrávají části děje, je ve skutečnosti sokolovna v Riegerových sadech na Praze 2 - Vinohradech. (Brain)
  • Během natáčení hlavních scén v létě 2002 přišla do Prahy velká voda, která zkomplikovala natáčení. Množství scén se mělo točit v zaplavených lokalitách. (DexMASTER094)

Související novinky

Zemřel herec Jiří Pecha

Zemřel herec Jiří Pecha

28.02.2019

Svět opustil další známý český herec. Ve věku 74 let zemřel Jiří Pecha, nejlepší kamarád a častý herecký partner Bolka Polívky. Asi nejvíc jej proslavila role anděla ve filmu Dědictví aneb… (více)

Reklama

Reklama