Skalpel, prosím

Režijní styl Jiřího Svobody mi nesmírně vyhovuje. Absolutní nepodbízivost divákovi, jasný postoj po celý film, scény, které by mohly jednoduše sklouznout k patosu (např. když děda přesvědčuje primáře, aby provedl operaci), ale přitom zůstávají syrovou výpovědí o člověku, jeho strachu a touhách. Pan Macháček naprosto přesvědčivě ztvárňuje stárnoucího lékaře, který začíná pochybovat o svých schopnostech, přitom musí řídit tým lékařů a provádět náročné operace. Navenek musí působit sebejistě a rozhodně, uvnitř je však zmítán pochybami jako každý člověk. Prostřednictvím jeho vnitřních monologů můžeme zkoumat jeho pocity, strach i radosti z malých vítězství pro lidstvo ale velkých pro člověka. Ještě zajímavější je pak tragická postava doc. Krtka (Radoslav Brzobohatý). To, jak zahrál pocity poté, co mu zemřela dcera, jsem dokázal plně docenit až na základě svých zkušeností... Ve filmu se prolíná civilní podání umocněné neustálým odpočítáváním času se syrovou odtažitou kamerou a citově vypjatými okamžiky (smrt Brzobohatého dcery, lékařské spory). Je zajímavé, že snad během celého filmu nezazní hlasitější dialog, emoce jsou vyjádřeny spíše výrazy a kamerou (pro mě je snad nejúžasnějším filmovým záběrem scéna, kdy malý "Uzlík" leze vyplašeně i zvědavě zároveň do tunelu CT). Můžu doplnit, že nemocničního prostředí jsem bohužel s manželkou užil mnoho (a to právě v Motole), takže z porovnání vím, že atmosféra ve filmu se reálu přibližuje velmi. (29.10.2005)

Tomuto filmu jsem se vyhýbal jak čert kříži, jeho sledování bylo doprovázeno občasnými pohledy na hodinky, ale celkový dojem byl kupodivu docela pozitivní. Docela, ne zcela. Ačkoliv je to bezesporu velmi povedený film, který se opírá o psychologii postav, děj je díky mnoha vedlejším postavám roztříštěný a jakýsi tmel v podobě vnitřního monologu (jink by to přece nebylo tak psychologické, že;-) hlavního hrdiny mi v plném prožitku rozhodně nepomáhal. Spíše než o dramatický oblouk tu jde o vykreslení postav, života v nemocnici, náročnosti práce a nároků na lékaře. Ne, není to málo, obzvláště vezmeme-li v potaz skvělé výkony herců. Přesto mám z filmu pocit jako z českých nemocnic - chlad a odtažitost. (25.09.2008)

Všelidské otázky převážily a převažují - jsou-li dobře a zrale uchopeny - ideový nebo dokonce ideologický kontext svého vznikání i na divácké půdě, i mezi komunitou filmových kritiků. Osud populární novely Valji Stýblové se zdá být potvrzením těchto kroků. Mimořádné výkony Macháčkův a Brejchové v titulních úlohách berou dech i po desetiletích stejně tak jako dokonalá Svobodova režie. Příběh stárnoucího lékaře, pro nějž je mezní osud jeho dětského pacienta i otázkou po smyslu vlastního bytí, principů a hodnot, ke kterým se hlásil po celý svůj život., chce být - a také je - současně výzvou i naplněním. Rozcestí, na němž stojí, má proto - u mne tím SKALPEL jednoznačně získává - svou "uno" variantu: optimistický výhled pozitivně založený na službě lidem, bojem o jejich blaho a štěstí. V tomto ohledu až snový film připomíná německý příběh NA SHLEDANOU LENINE, v němž tvůrci virtuální reality, která se skutečností NDR nemá společného takřka nic s výjimkou vypůjčených kulis, podléhají mimovolně okouzlení ze svého výtvoru. Předlistopadová Svobodova tvorba v tomto ohledu znamená jeden z vrcholů tohoto druhu aktivit. Vrcholů, které - jako každá poctivá lidská práce - i dnes vzbuzují zaslouženou úctu, obdiv a vážnost. (28.03.2008)

Skalpel je výborný film. Hlavně díky Macháčkovi, který vyjímečně dostal hlavní roli a zahrál ji parádně. Ovšem (jak tady už někdo psal) také proto, že se Svoboda nesnažil z toho filmu vytlouct nějaký laciný sentiment a uměle dojímací scény. U tohohle typu filmů je IMHO důležité, jestli můžete hercům ten příběh věřit, a v tomhle případě to opravdu jde, nejsou to jenom figurky jako ve spoustě filmů a seriálů z nemocničního prostředí. Pozn.: Knižní předloha od Valji Stýblové je taky výborná. // UPDATE 2020 - Viděl jsem to zase po letech a jenom mě to utvrdilo v názoru z dřívějška. Možná jsem si o něco víc uvědomil, o čem ten hlavní chirurg tak dumal, než Uzlíka přijal. Nechtělo se mu na stará kolena do operace, která se nejspíš nepodaří. Nešlo tam o riziko, že ten kluk umře - to by umřel stejně. Šlo o riziko, že mu to zbytečně poškodí pověst. Aspoň myslím. Vlastně to má spoustu rovin. Každopádně je to dobrý. (25.10.2007)

,,A vy se ani pane profesore nepokusíte toho chlapce zachránit?“ ,,Teoretická šance nestačí…“ Chirurgové. Žádná ,,Růžovka“. Pohled do duše lékaře, tvrdého a ctižádostivého člověka. Monology, myšlenkové pochody, přátelé, rodina. Jeho chirurgický tým je organizmus, který denně podstupuje operace a každá chyba je osudná. SE SMRTELNOSTÍ SE VŠICHNI MUSÍME SMÍŘIT! Záchvaty malého ,,Uzlíka“, chlapce s 3% naděje a děda, který se nikdy nesmíří s tím, že mu není pomoci. ŽIVOT JE PODVOD A MUSÍ SE AKORÁT UMŘÍT! Ještě nikdy se nepustil do operace, kde naděje na úspěch byla tak malá. KDE JE HRANICE MEZI RUTINOU, STRACHEM Z NEŮSPĚCHU A NEZODPOVĚDNOSTÍ? Plejáda výtečných českých herců ve výborném psychologickém příběhu z prostředí, ve kterém se dá zažít ten opakovaný zázrak znovuzrození, či prohry horší než kocovina. Jeden z mých nejoblíbenějších českých filmů. PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ** (24.10.2009)