Nejvyšší skóre

Chvíli trvalo, než mě to chytlo. Protože seriál, který začíná papouškováním nesmyslné vyprávěnky (že kvůli Space Invaders v Japonsku docházely mince - to je v těch automatech jako nadobro pozřely černé díry, že se nevracely zpět do oběhu?) přece jen moc důvěry nebudí. Pak mě samozřejmě taky zklamalo, že se autoři věnují výhradně Americe (japonské hry a jejich tvůrci jsou tam jen proto, že měli úspěch v Americe). Amerikocentrismus provází většinu anglojazyčné popularizační literatury o historii videoher, což je škoda nejen proto, že v Evropě byla situace radikálně odlišná (hrály se jiné hry a víc na počítačích než na konzolích), ale i proto, že to jednostranně ovlivňuje interpretace - je jasné, že pokud se například na vzestup a pád Segy budete ptát (jen) jejích někdejších amerických zástupců, nejspíš dojdete k závěru, že všechna špatná rozhodnutí udělali Japonci a nikoli oni sami. Když se ale člověk smíří s tím, že Nejvyšší skóre není informačně vyčerpávající, encyklopedický dokument, ale že se zkrátka na historii americké herní scény dívá skrze vybrané příběhy, je to nakonec příjemná podívaná. _____Na rozdíl od řady diskutujících jsem ocenil různé pikošky o "okrajových" hrách, tvůrcích a hráčích a nevadilo mi, že tyto jsou vybírány tak, aby něco vypovídaly o kulturních praktikách příslušníků různých minorit. Zkoumání historie médií a kulturních artefaktů už se snad dávno posunulo za opěvování "geniálních počinů geniálních tvůrců" a Gay blade rozhodně není méně významným herním počinem než třeba československé hry vyráběné amatéry na osmibity, kterým Jaroslav Švelch věnoval celou knihu (a vydali mu to Američani). Ostatně, byly to zároveň přesně ty momenty, kdy se i v tématu zorientovaný člověk mohl dozvědět něco nového. I když přiznávám, že jsem zároveň neznal třeba přesné pozadí vzniku Night Trap a produkční problémy, které vedly k jeho lacině campové podobě. _____btw. Taky myslím, že už je konečně čas, aby se hráči posunuli za plačtivé chápání svého koníčku a pořád v sobě neživili pocit ukřivdění nad tím, jak jim svět nerozumí a ubližuje jim. A tenhle pocit se krmí třeba tak, že se ze senátních slyšení z roku 1993 vyberou jen ty největší špeky o zlých hrách. Navzdory tomu, že většina z přítomných starých bílých mužů samozřejmě žádné velké primární zkušenostmi s hrami neměla, jejich postoje byly v úhrnu poměrně smířlivé a rozumné . (17.09.2020)

Měl jsem to štěstí, že s většinou her, které se podílely na tomhle vývoji videoherního světa, jsem nasbíral nějaké zkušenosti. Takže na mě dokument působí ještě o něco lépe než na někoho, kdo je nezná. Pacmana jsem sice v arkádách nezažil, ale ježek Sonic se mi po obrazovce televize proháněl hodiny a hodiny. A hry jako Mario, Wolfenstein, Doom nebo Mortal Kombat jsou nezpochybnitelné legendy, takže rozhodně bylo na co si zavzpomínat. Trošku mě zklamalo, že se nedostalo i na nové konzole jako Playstation, ale i tak to působí jako dobrý a ucelený dokument mapující vývoj herního světa. Podle mě je to stravitelně podaná historie her, která si občas odskočí k tématu, které vás nezajímá. (15.09.2020)

Chudák seriál, že tady má hned zpočátku dva tak naprosto dementní komentáře:)) Není to vůbec o rasismu, ani LGBT, pouze se tam během těch šesti dílů mezi mnoha vystupujícíma osobama vyskytnou i černoši (dva) a gayové (taky dva, přičemž jeden z nich je už započítán i mezi černochy:)) ), to je celý. Jinak je to skvělá podívaná pro všechny fanoušky her, a podle mě i pro lidi, co se o hry nezajímají, nebo jima přímo pohrdají. Krásně to ukazuje, jakej přesah můžou mít, jak pozitivně můžou někomu zasáhnout do života. Věřím, že vznikne i další série. (22.08.2020)

Výtečně zpracovaný dokumentární počin, který mapuje vývoj některých legendárních her, s nimiž má mnoho z nás spojeno dětství a podstatnou část dospívání. Pokud tedy máte pořád slabost pro Pac-Mana, Mortal Kombat či Super Maria, tak tato dokumentární série je přesně tím pravým retrospektivním okénkem, které nutně potřebujete vidět. Výborná práce! (Netflix) (23.08.2020)

Seriál jsem natěšeně rozkoukal, bohužel se potvrdily mé obavy, že je to americký seriál pro americké Američany, a tudíž se věnuje hlavně hrám, které byly populární v Americe, jsou to samé arkádové automaty, Nintendo a Sega, které v Česku skoro nikdo neměl. Navíc počet her, kterým se seriál věnuje, je velmi omezený, tak 2-3 na jeden díl, a často se věnují třeba 15 minut něčemu úplně nedůležitému. A nemyslím jen Gayblade, děje se to snad v každém díle. (29.08.2020)