Ma Rainey – matka blues

Na snímku Ma Rainey - matka blues mi během projekce něco nesedělo - zdál se mi jakoby "nevyvážený". Herecké výkony Violy Davis a Chadwicka Bosemana, ale i dalších členů kapely jsou bez debat povšimnutíhodné, avšak příběhově mi film přišel jako jakýsi prvoplánový výjev z jednoho (ne)všedního dne ze života afroamerických umělců v roce 1927, na čemž má jistě podíl skutečnost, že se jedná o adaptaci divadelní hry. Film je plný dialogů a (nepřekvapivě) i hudby, a obsahuje dva až tři silné momenty, nicméně jsem měl i přesto celkem problém soucítit s postavami a vžít se do nich. Výtvarná stylizace a kostýmy se mi opravdu líbily, měl bych akorát výtku k místy viditelnému (buclatému) kostýmu Violy Davis. (21.04.2021)

Zatraceně dlouhých devadesát minut o vzniku jedné nahrávky zpěvačky Ma Rainey. Viola Davis mi tu byla strašně nepříjemná - nejen svým chováním vůči kapele, svému synovci a neteři a nahrávajícím, ale zejména svými gesty, dikcí, make-upem... Líbilo se mi prostorové rozdělení na sklep (kde se odehrávají rozhovory černošské kapely o rasismu), nahrávací studio a na špičce sedí ty dva běloši, co to všechno mají pod palcem. Film věrně zachycuje atmosféru chicagského léta, kdy je vzduch tak hustý, že člověka naštve poletující komár, natož týpek, co vám šlápne na botu. (12.04.2021)

Mohla se pochlubit majestátním frázováním a silným hlasem, jejím stylem se prý inspirovali Louis Armstrong nebo Janis Joplin. Co na tom, když je tahle „matka blues“ plná dialogů o životě, rasách nebo umění, které nám ovšem nic moc nedají? Pochopitelně se na pozadí setkání v nahrávacím studiu v Chicagu dotkneme nejrůznějších bolístek Afroameričanů, pěkně pozvolna a od podlahy, protože vše začíná a končí u rasismu. Takže bacha, Akademici. Navíc se tvůrci zoufale drží divadelních základů. Ačkoliv je bluesová zpěvačka tak „nahoře“, že nahrává alba pod záštitou bílých producentů, tohle setkání kvůli několika neshodám nedopadne dobře. A to i kvůli egoistickému a zároveň naivnímu trumpetistovi, kterého ztvárnil pohublý Chadwick Boseman (výkon fajn, ale víc než fajn nikoliv). Herecky role sedla také potící se a přehnaně namalované mašině Viole Davis. Výsledek je ovšem strnulý, chybí mu energie i tempo. Místo toho, aby se v závěru blížil nějakému vrcholu, se divák jen ušklíbne, že je vlastně dobře, že skončil. Dvě až tři hvězdy. (07.04.2021)

Divadlo z tohoto filmu úplně září. Stejný problém jsem měla u filmu Ploty, který je také natočený podle divadelní hry. Je těžké natočit film podle hry, hlavně podle dramatu, protože divadlo se opírá o dialog a je to úplně jiný zážitek v divadle než na filmovém plátně. Navíc film se jmenuje Ma Rainey - matka blues, ale o Ma Rainey se ve filmu nedozvíme vůbec nic. Příběh je hlavně o příbězích z minulosti, které zanechali nějaké šrámy na členech kapely, hlavně na mladém trumpetistovi, která mý svojí vysněnou vizi, a když ta vize nejde podle plánu, podělá si celý život. Viola Davis byla fajn, ale zpívající scény mě doslova bili do očí, bylo vidět, že je to pouhý playback a že to není její hlas. Zrovna v tomto případě bych do takové role obsadila Queen Latifah, která umí zpívat a dala by to na jedničku. Film má ale záchranu a tím je Chadwick Boseman, jeho výkon je nejlepší z celého filmu a scény dokáže utáhnout sám. (06.02.2021)

jelikož jsem nevěděl,že jde o film podle divadelní hry,tak sem vzhledem k názvu čekal něco jiného než konverzačku,která se 90% stopáže odehrává v jednom domě (popřípadě ve dvou místnostech),ale když se mi podařilo přizpůsobit a přijmout tuhle formu,docela sem si tenhle kousek užil.Dialogy jsou totiž většinu času velmi dobré,některé překvapivě vtipné,některé naopak silné a smutné bez toho aby šustily papírem.Hudba je také velmi dobrá,jen by jí mohlo být trochu víc.S herců to pak táhnou na první pohled k nepoznání nalíčená zlatozubá Viola Davis a hlavně Chadwick Boseman.Ten tady potvrdil,že nebyl jen Black Pantherem,ale byl opravdu dobrým hercem,který bude chybět...70% (19.12.2020)