Jan

Souhlasím s názorem, že hudba se opravdu nepovedla a netrefila dobu. Také se domnívám, že se moc tlačilo na pilu a na mě je film moc plakátový a patetický. Film se snažil neustále něčím ozvláštňovat, ať už to byly flashbacky, střídání barvy s černobílou,, hudebními akcenty, autentickým zvukem, který překrýval dialogy. Zkrátka já bych chtěl více civilnosti a snad i reality. (21.08.2014)

Tvůrci se bohužel až příliš soustředili na netradiční formu vyprávění, než na příběh samotný. Hodně se tu stříhá a místy je nasazena rychlá střihová sekvence záběrů, které pocházejí ze scén, jež se ve filmu objeví až později. Působí to sice zajímavě a diváka to v orientaci v ději nezmate, smysl toho ale moc nechápu. Snad to nemělo působit jako jasnovidecká vidění hlavního hrdiny… Scéna samotného upálení Jana Zajíce nám ukázána není. Ne, že bych ji vyžadoval, ale zpracovat ji formou symboliky v podobě hořícího stromu mi přišlo příliš "umělecké". Snad by bylo lepší v rozhodující chvíli pouze otočit kameru stranou… Jako příklad filmu, kdy se podařilo netradiční formu vyprávění využít k prohloubení divákových emocí, bych rozhodně označil PF 77 od Jaroslava Brabce, které se též snažilo co nejautentičtěji vystihnout chování lidí v době komunistické nadvlády. Právě z PF 77 jsem tu dobu pochopil mnohem lépe, u Jana jsem se v podstatě jen nudil – navzdory vážnosti tématu. (21.02.2008)

Určitě je dobře, že podobný film vznikl. Jan Zajíc je jméno, které asi mnoha lidem nic neřekne, ale jeho příběh by neměl zůstat zapomenut. Film skvěle vykresluje vnitřní přerod od nadějí spojených s tragickým činem Jana Palacha, který měl vyburcovat společnost, přes rostoucí znechucení z toho, že se tak nestalo, až po absolutní bezvýchodnost vedoucí k tragickému činu. Výborně vybraná trojice hlavních představitelů Wehrenberg - Špaček - Čekan, potažmo Rybová. Na televizní film raných devadesátých let nadprůměr. (29.11.2014)

Lyrickoepický portrét Jana Zajíce, podaný intuitivním vyprávěním, vedeným v retrospektivně vybavovaných (a nervně stříhaných a kombinovaných) prostřizích. Enfant terrible českého porevolučního filmu Ivo Trajkov se spolehl na sugesci jemné a oslovující tváře hlavního protagonisty a jeho bedra doslova zatížil křížem imitovaných dobových reálií a obklopil jej nedýchatelným ovzduším zoufalých hereckých pokusů ostatních účinkujících. Celý film vyvolává dojem, že v únoru 1969 jakýsi přecitlivělý a plachý student, jakýsi mimochodec a snílek, podlehl skličující atmosféře okupované vlasti a napodobil čin Jana Palacha. Myslím, že jde přinejmenším o zjednodušení, ne-li o zkreslení. (14.11.2021)

Neměl jsem co dělat a tak jsem si propínal kanály, když mě zaujal tenhle film. Nedávná historie mě opravdu zajímá, a tenhle film podle mne atmosféru i chování lidí v roce 1969 vystihnul výtečně. Režie slušná, přesvědčiví herci, jediné co rušilo je hudba opravdu křičící "jsem z počátku devadesátých let". (21.02.2008)