Želary

Nebylo to špatné, ale pak přišel neuvěřitelně zprzněný závěr, ze kterého mám pocit, že najednou došly peníze a muselo se narychlo během dvou hodin natočit, sestříhat, vypustit do světa. Nevím, jestli je to tak v knize, každopádně děj Vás připravuje na zcela jinou závěrečnou konfrontaci, než k čemu nakonec dojde. Co nám ten příběh tedy měl říct, když tam nedojde k žádnému rozhodnutí, na které jste zvědaví? Zbývá jen ten vedlejší záběr filmu, že horalé jsou rovina chlapi, které vedle sebe chcete mít v čase nouze, ale to šlo odvyprávět jinak a líp. (15.01.2008)

Film Želary......očekával jsem silný příběh dramatických let válečných......vše vyznělo obstojně, důstojně, profesionálně, ale jaksi jakoby řečeno z prken divadla. Některé pasáže jsou vyloženě odříkávány takovou divadelní češtinou, že si doopravdy myslíte, že sedíte v Mahenovi. Jako plus filmu oceňuji silně přebarvené záběry krajiny.“ (27.06.2004)

Tož bylo to hezké, ale tak nejak z dálky. Šok z nouzové, okamžité a totální změny identity, vyrovnávání se a přijetí, atmosféra stálého ohrožení – nic z toho mi tento film nedává vidět, pouze mě zdlouhavě informuje, že se to děje (zdlouhavost mu však nebrání nechat hrdinku vklouznout nahou do náruče alter-manžela naprosto z ničeho nic). Rovněž nové (velmi konkrétní a osobité) prostředí je ukázáno jaksi zdálky, jako folklórní skanzen. Nebo proč je bezradnému divákovi konstatováno, že i v rámci tohoto prostředí je to horší než zlé – totiž v místními opovrhovaných „Želarech“? Tak buď se tím zabývám nebo to nevnucuju. Totéž o morálně-ideových dilematech v kolegiální konfrontaci učitel – farář. Vůbec jsem nepobral ten zarputilý mindrák vesnického protektorátního učitele z místního raubíře. A otčímův řemen na zádech tehdejšího venkovského ogara jako základ melodramatu? No nevím. Poměrně brzy se to pak celé začíná rozpadat v barvotiskové obrázky drsného horalského života, do nichž nevím odkud občas přilezou esesáci někoho odpravit. Za těchto okolností mi pak i finální řádění bodrých osvoboditelů bylo vcelku lhostejné. (Sledoval jsem prostě jakési tragické „Musíme si pomáhat“ na ruby.) Aňa Geislerová, působící zde krásným klasicky filmovohvězdoidním dojmem, mohla zazářit, bohužel nemá pořádně na čem. Ve výmluvném sice, ale hluchém filmu může jen předvádět požadované emoce v aktuálních situacích. Její chvilkový azyl u Zity Kabátové a Sv. Beneše kvituji jako projev Trojanova smyslu pro tradici. K tomu Ivan Trojan úplný Bartoška. Překvapivě vkusný farář Donutil má jako na potvoru zrovna tady velmi omezený prostor. Vůbec je tam toho moc a všeho málo. Epilog, v němž hrdinka po letech podstupuje setkání dvou svých životů, mohl být působivým završením impozantního filmu se skvěle postavenou osnovou. Kdyby se vybudovalo víc než jen osnova. Pak bych snad také mohl Jozovu smrt považovat za tragické uzmutí nového hrdinčina života (do nějž byla hozena a k němuž se poctivě protrpěla) a ne za preventivní řešení hrozícího dilematu. Jo a ta vystřižená scéna „obřad“ tam zrovna být mohla. Ponechání scény „Irča“ by zase předešlo nejednomu mému nedorozumění. Dvě a půl hvězdičky. Dvouřádkový komentář od Ony v podstatě vystihuje můj celkový dojem. Pozoruhodně detailně se shoduji s Šandíkem, přestože se zásadně lišíme v celkovém zhodnocení. (07.09.2011)

Želary jsou obrovské české filmové dílko. Rozmáchlá až ohromující výpravná stránka, příroda a lidské příběhy z konce světa, na kterém není obživa a starost o rodinu žádnou procházkou růžovou zahradou. Vedlejší role si nezaslouží nic menšího než velké uznání a jsou jednoznačným kladem Želar, jenže je tu ono známé "ale". Když už připustím, že mě rudovlasá divoženka Anna svým hereckým výkonem přesvědčila o reálnosti přerodu "městského dítěte" v životem zk(o)ušenou horalku hluboce milující toho svého drsňáka s dobrým srdcem, pořád nemůžu přejít ten konec, který je jako z Angeliky. Nemyslím ono konečně uším a očím široké veřejnosti přednesené "slovo o pluku Igorově" - to je třeba ocenit, i když ne jako novum nebo nedejbože bourání nějakých tabu. Jde mi o osud té pro film stěžejní lásky...to pardon, ale co je moc, to je moc. Ve srovnání s tím co předcházelo je to sice část malá, ale nemůžu s čistým svědomím jít přes sebe samého a přes 70%. (07.10.2006)

Hlboké a smutné ako lesy okolo Želarov. Ako ľudia ktorý tvoria samostanú a uzavretú komunitu. Možno nebolo všetko tak, ako by sme predpokladali, ale v stave ohrozenia je mnohé iné. Ja si viem predstaviť, že by to mohlo byť práve takto a celé v jednom s hudbou, prírodou, drsnosťou a láskou to vo mne vyvolalo dojatie i spokojnosť. Mne osobne to na výborný film stačí. (02.01.2006)