Režie:
Jean-Pierre JeunetKamera:
Bruno DelbonnelHudba:
Angelo BadalamentiHrají:
Audrey Tautou, Gaspard Ulliel, Dominique Pinon, Chantal Neuwirth, André Dussollier, Ticky Holgado, Marion Cotillard, Dominique Bettenfeld, Jodie Foster (více)VOD (2)
Obsahy(1)
Píše se rok 1919. Mathildě je devatenáct let. Před dvěma lety odešel její snoubenec Manech na frontu v Somme a jako mnoho jiných byl zabit "na poli cti". Alespoň tak to stojí v oficiálním oznámení. Ale Mathilda odmítá uvěřit. Je si jistá, že kdyby Manech zemřel, ona by to cítila. Vedena svou intuicí se drží poslední jiskřičky naděje, která ji spojuje s jejím milencem. Marné jsou pokusy bývalého seržanta přesvědčit ji, že Manech zemřel v zákopech na "území nikoho" společně s dalšími čtyřmi muži. Mathildina cesta je plná úskalí a překážek, ale ona se jich neleká. Všechno je možné pro toho, kdo má odvahu postavit se osudu. (Magic Box)
(více)Videa (1)
Recenze (319)
Vláčný scénář, který se snaží tvářit až příliš rafinovaně, promyšleně. Ve výsledném dojmu nemůže nikomu ujít, že příběh slouží jen jako opora pro Jeunetovi vizuální orgie. Přesto však Příliš dlouhé zásnuby jako celek nedokážou zaujmout právě ničím jiným než obrazem. Příběh není zajímavý a hraničí někde mezi klasickou detektivkou a naivní pohádkou a samoúčelnost některých scén, jenž režisér využivá jen a pouze k ukázaní dalšího obrazového kouzla, působí spíše hloupě. Příliš dlouhé zásnuby jsou velmi povrchním filmem pro všechny ty rádoby umělce, kteří hledají na bílém plátně filozofický podtext. Jedním z mála kladů jsou samotné zákopy, které dokážou strhnout jak mírou své autentičnosti, tak zároveň mírou kýčovitosti, což se - opravte mě pokud se mýlím - ještě nikomu nepovedlo. Btw ač nesouhlasím s natočením snímku Hannibal - Zrození, při pohledu na Gasparda Ulliela v Příliš dlouhých zásnubách bych o jeho obsazení v tomto filmu ani chvilku neváhal... ()
„Neztrácí naději. Navíc má šťastnou povahu. Když ji drát nedovede k milenci, vždycky se na něm může oběsit.“ Příliš dlouhé zásnuby dostanou asi každého velmi zdařilou technickou a nádhernou vizuální stránkou. To ovšem k plnému divákově uspokojení nestačí, že. A proto je tu příběh o velké lásce a naději, plný svérázných postaviček a typicky „Jeunetovského“ humoru (na který bych se však asi dokázal naladit podstatně rychleji, kdyby tyto vtipné momentky nebyly střídány záběry na válečnou vřavu, díky čemuž jsem se občas cítil poněkud rozpačitě). Ale ani to by leckomu nestačilo, a proto režisér už od počátku hraje s divákem (ne úplně fér) mystifikační hru, díky které je na tom publikum úplně stejně jako hlavní hrdinka, tedy neví v podstatě nic, neustále objevuje nová fakta a opravuje si ta předešlá, a tím mu, stejně jako Mathildě, na střídačku pohasíná nebo se naopak rozsvěcuje naděje (i když závěr je snad jasný každému). Problém však vidím jednoznačně v přepálené délce stopáže a rozvleklému tempu vyprávění, díky kterému mnohý divák začne polevovat v ostražitosti a režisérovu hru si tak plně nevychutná (pokud ji rovnou po nějaké době nevzdá), někdo se možná začne i nepěkně nudit. Což je škoda i vzhledem k působivým válečným výjevům či několika nápaditým scénám (sirky, brýle, propíchnutí atd.). Konec je pak podle mého natočený vcelku vkusně a tak akorát dojemně, aby to nebyl přehnaný emoční útok na diváka. Celkově to vidím na silné 4*. „Jestli nemůžeš brečet, mluv. Jestli nemůžeš mluvit, mlč. Někdy člověk mluví a rozbrečí se. Při breku poví, co by jinak neřekl. Chápeš, co tím myslím?“ ()
Jeneutův styl podobně jako v Amélii, kdy se pomocí velkého množství flashbacků vrací k svérázným osudům různých postav, miluju. Stejně tak jako fascinující vizuální stránku, která úžasně kontrastuje válečné zákopové běsnění a melancholický poklid francouzského venkova. Jenže nedá se nic dělat, ač bych rád udělil plný počet, logické díry a častá dějová nepřehlednost mi to nedovolí. Nicméně překrásný film! ()
Obrazově a režijně je to vymazlené. Problém je ale v tom, že řada scén by ve filmu vůbec nemusela být, zejména ta korsická mstitelka mi tam připadala jak pěst na oko. Děj je díky tomu hrozně roztříštěný a nevyvážený, po silné scéně přijde téměř parodická. Jeunet jakoby chtěl do filmu nacpat všechno, dojetí, humor, napětí, ale dohromady to na mě nepůsobí tolik, jako kdyby se pár věcí vystřihlo a pár pojalo trochu klasičtěji. ()
Myslím, že Jeunet zůstává i nadále svůj, svým způsobem je vlastně pořád stejný. Snové obrázky a podivné promluvy hrdinů jsou konfrontovány až srovnávány se supranaturalistickým vypravěčským stylem (viz utrhané ruce nohy ve válce nebo sex na různé způsoby). Stejní herci, stejné barevné vizuálno, stejný styl vyprávění, stejné přechody a střihy oproti nové hudbě a vážnějšímu tématu. Tak bych to charakterizovala. Pro mě zůstává Jeunet i nadále černohumorně optimistickým strejdou , co se tentoktokrát snaží ukázat lásku a válku z evropského pohledu, a i přes všechny charakteristické a ohrané znaky svého umu se mu to nadprůměrně daří. ()
Galerie (38)
Zajímavosti (43)
- Po Jean-Pierre Jeunetovi jako uznávaném evropském tvůrci sáhl i Hollywood a roku 1997 se do kin dostal jím režírovaný čtvrtý díl kultovní série s názvem Vetřelec: Vzkříšení (1997). Zkušenosti s americkým filmovým byznysem Jeuneta vyčerpaly natolik, že diváci čekali na jeho další dílo - Amélii z Montmartru - celé čtyři roky. (imro)
- Mathilde (Audrey Tautou) sa narodila 1. januára 1900. Aspoň dvakrát počas filmu nám hovoria, že Manech (Gaspard Ulliel) je len o 1 rok starší. Avšak v úvode, keď je Manech vedený po zákopoch s inými väzňami v januári 1917, nás hlasový komentár informuje, že Manech má "päť mesiacov do dvadsiatky", čo znamená, že je narodený v júni 1897 a je o dva a pol roka starší ako Mathilda. Na druhej strane mohol klamať ohľadom svojho veku, aby bol povolaný - hlasový komentár citujúci skutočné záznamy, Manech mohol trvať na tom, aby bol odoslaný, a mohol mať svoj vek upravený v záznamoch. (Pat.Ko)
Reklama