Příliš dlouhé zásnuby

Vláčný scénář, který se snaží tvářit až příliš rafinovaně, promyšleně. Ve výsledném dojmu nemůže nikomu ujít, že příběh slouží jen jako opora pro Jeunetovi vizuální orgie. Přesto však Příliš dlouhé zásnuby jako celek nedokážou zaujmout právě ničím jiným než obrazem. Příběh není zajímavý a hraničí někde mezi klasickou detektivkou a naivní pohádkou a samoúčelnost některých scén, jenž režisér využivá jen a pouze k ukázaní dalšího obrazového kouzla, působí spíše hloupě. Příliš dlouhé zásnuby jsou velmi povrchním filmem pro všechny ty rádoby umělce, kteří hledají na bílém plátně filozofický podtext. Jedním z mála kladů jsou samotné zákopy, které dokážou strhnout jak mírou své autentičnosti, tak zároveň mírou kýčovitosti, což se - opravte mě pokud se mýlím - ještě nikomu nepovedlo. Btw ač nesouhlasím s natočením snímku Hannibal - Zrození, při pohledu na Gasparda Ulliela v Příliš dlouhých zásnubách bych o jeho obsazení v tomto filmu ani chvilku neváhal... (26.12.2007)

Už samotná předloha Sebastiena Japrisota je docela průser. Příšerně těžkopádným jazykem odvyprávěná detektivka, která primitivní téma podává rádoby sofistikovaným způsobem cílené zmatenosti, a proto se nelze divit, že podobným způsobem působí i samotný film, jelikož zůstává předloze relativně věrný, tudíž před těmi, kteří se v dějovém chaosu neztratili, klobouk dolů. Formální stránka je typický Jeunet bez citu a míry, jelikož jeho řádění (vřava zákopové války je autentická jako nikdy) i malebnost (žlutě natřená krása s /ne/viditelným nápisem „kýč!“ netrkne do oka jenom slepého) se opět potkali v nerovnoměrném celku, který se mezi sebou bije po celou stopáž. Korunu marnosti tomu nasazuje debilní casting, který vedle sebe postavil Audrey Tautou (ročník 76) a Gasparda Ulliela (84), jejichž rozdíl bije do očí ze samotného plakátu. Těžké šlápnutí vedle, které při dalším zopakování bude Jeuneta v mých očích stát jednu z vrcholných pozic originálních tvůrců. (04.01.2007)

„Neztrácí naději. Navíc má šťastnou povahu. Když ji drát nedovede k milenci, vždycky se na něm může oběsit.“ Příliš dlouhé zásnuby dostanou asi každého velmi zdařilou technickou a nádhernou vizuální stránkou. To ovšem k plnému divákově uspokojení nestačí, že. A proto je tu příběh o velké lásce a naději, plný svérázných postaviček a typicky „Jeunetovského“ humoru (na který bych se však asi dokázal naladit podstatně rychleji, kdyby tyto vtipné momentky nebyly střídány záběry na válečnou vřavu, díky čemuž jsem se občas cítil poněkud rozpačitě). Ale ani to by leckomu nestačilo, a proto režisér už od počátku hraje s divákem (ne úplně fér) mystifikační hru, díky které je na tom publikum úplně stejně jako hlavní hrdinka, tedy neví v podstatě nic, neustále objevuje nová fakta a opravuje si ta předešlá, a tím mu, stejně jako Mathildě, na střídačku pohasíná nebo se naopak rozsvěcuje naděje (i když závěr je snad jasný každému). Problém však vidím jednoznačně v přepálené délce stopáže a rozvleklému tempu vyprávění, díky kterému mnohý divák začne polevovat v ostražitosti a režisérovu hru si tak plně nevychutná (pokud ji rovnou po nějaké době nevzdá), někdo se možná začne i nepěkně nudit. Což je škoda i vzhledem k působivým válečným výjevům či několika nápaditým scénám (sirky, brýle, propíchnutí atd.). Konec je pak podle mého natočený vcelku vkusně a tak akorát dojemně, aby to nebyl přehnaný emoční útok na diváka. Celkově to vidím na silné 4*. „Jestli nemůžeš brečet, mluv. Jestli nemůžeš mluvit, mlč. Někdy člověk mluví a rozbrečí se. Při breku poví, co by jinak neřekl. Chápeš, co tím myslím?“ (20.07.2015)

Hravost stylu a formální nápaditost je zástěrkou pro strojený a přitom jednoduchoučký příběh. Nevystupují zde žádné charaktery, vše je podřízeno barevné, střípkovité hře. I válce škodí přestylizovanost, takže se i přes všechny zobrazené hrůzy zdá, jako by byla jen jako. Zatímco v Kubrickových Stezkách slávy se člověka dotýká realita zákopů, v Zásnubách není pro skutečnost místo. Jeunetův snímek mi připomněl Luhrmannovo Moulin Rouge - oba pánové natočili dechberoucí, na smysly útočící, kašírované NIC. (19.03.2006)

Guillaume Laurant upravil román Sébastiena Japrisota do scénáře velmi citlivě. V režijním pojetí Jeana - Pierre Jeuneta jednoznačně poznáte rukopis autora Amélie z Montmarthu, ale byť v obou filmech hraje stejná herečka, rozhodně postavy nesplývají. Audrey Tautou svým hereckým uměním odzbrojí, a to i ve filmu, který je o válce. Válečný příběh je odvyprávěn nápaditě, mistrně; navíc závěr si může domyslet každý po svém... MMM... (27.12.2008)