Režie:
Jean-Pierre JeunetKamera:
Bruno DelbonnelHudba:
Angelo BadalamentiHrají:
Audrey Tautou, Gaspard Ulliel, Dominique Pinon, Chantal Neuwirth, André Dussollier, Ticky Holgado, Marion Cotillard, Dominique Bettenfeld, Jodie Foster (více)VOD (2)
Obsahy(1)
Píše se rok 1919. Mathildě je devatenáct let. Před dvěma lety odešel její snoubenec Manech na frontu v Somme a jako mnoho jiných byl zabit "na poli cti". Alespoň tak to stojí v oficiálním oznámení. Ale Mathilda odmítá uvěřit. Je si jistá, že kdyby Manech zemřel, ona by to cítila. Vedena svou intuicí se drží poslední jiskřičky naděje, která ji spojuje s jejím milencem. Marné jsou pokusy bývalého seržanta přesvědčit ji, že Manech zemřel v zákopech na "území nikoho" společně s dalšími čtyřmi muži. Mathildina cesta je plná úskalí a překážek, ale ona se jich neleká. Všechno je možné pro toho, kdo má odvahu postavit se osudu. (Magic Box)
(více)Videa (1)
Recenze (319)
Obrazovo nádherný scenáristický chaos. Prehnané kamerové filtre, až rozprávkovo krásna výprava. Extrémny kontrast medzi krutosťou vojny a nehou lásky. Na jednej strane silné, oslovujúce scény, na druhej strane povrchná gíčovitosť a videoklipová onania. Zopár pasáží ma priklincovalo do sedadla (vzducholoď), zopár pohladilo po duši (sfúkanie zápaliek) a jeden záber ma vyniesol do oblakov (krúženie okolo majáku v protismere deciek, bežiacich po jeho rozhladni). Ale sledovanie dejovej linky som vzdal po prvej polhodine. V takomto pokojnom žánri pôsobí režisérove hektické rozprávanie, rýchly strih a neustále rozpohybovaná kamera veľmi rozporuplne. Nehovoriac o neskoršom odkrývaní súvislotí s pôvodne nejasnými a zbytočne mätúcimi scénkami. Veď toto nemá byť sofstikovaná detektívka, preboha! Ale aj tak sa mi to veľmi páčilo, pre tú životnú energiu a pozitivizmus. ()
Jeneutův styl podobně jako v Amélii, kdy se pomocí velkého množství flashbacků vrací k svérázným osudům různých postav, miluju. Stejně tak jako fascinující vizuální stránku, která úžasně kontrastuje válečné zákopové běsnění a melancholický poklid francouzského venkova. Jenže nedá se nic dělat, ač bych rád udělil plný počet, logické díry a častá dějová nepřehlednost mi to nedovolí. Nicméně překrásný film! ()
Jean-Pierre Jeunet je svébytný a jedinečný a takovouhle formu prostě v žádném americkém filmu nenajdete. po vizuální stránce je dílo naprosto dokonalé, barevné filtry mě většinou spíš rozčilují, ale tedy to do filmu skvěle zapadá. Scény jsou chytré a promyšlené, skvělé je třeba zhasínání a rozvěcení, kde se audrey postupně svléká (i když teda ty prsa mohla taky ukázat:) ne že bych je tak nutně potřeboval vidět, ale příde mi trapný, když si je zakryje rukou, jenom aby to neviděl divák, v reálnym životě by to ta postava asi těžko udělala). Ale film je hrozně překombinovaný, někteří herci jsou si dost podobní a já se v těch jménech neustále ztrácel a vůbec jsem netušil o kom zrovna mluví a co už vlastně hlavní hrdinka vypátrala, ale ta forma je tak užasná, že mě z toho příjemně mrazilo a člověk pak rád odpustí nedokonalosti v ději. 90% (nešlo by opravdu, aby se ty filmy daly hodnotit deseti hvězdičkami!!!?) ()
Pokud vás děsí představa, že strávíte více než dvě hodiny s Audrey Tautou při hledání ve válce ztraceného snoubence (RIP Gaspard Ulliel), přičemž dějová linka je vyprávěna chaoticky a rozhodně ne strhujícím způsobem, jděte o dům dál. Režisér, který na konci devadesátých let křísil Vetřelce a se svou Amélii okouzlil (ještě před zbytkem světa) Karlovy Vary, je chvílemi hektický, občas až kýčovitě romantický a ve své zákopové detektivce chvílemi i překvapivě autentický a krutý. Ale je to strašně dlouhé. ()
Galerie (38)
Zajímavosti (43)
- Díky tomu, že se na produkci podílelo i studio Warner Bros., rozhodli pařížské soudy, že film je příliš americký na to, aby soutěžil na francouzských filmových festivalech. Podobná smůla ho potkala i na Filmovém festivalu v Cannes, odkud byl vyloučen proto, že už byl promítán mimo zemi svého původu. (imro)
- Po Jean-Pierre Jeunetovi jako uznávaném evropském tvůrci sáhl i Hollywood a roku 1997 se do kin dostal jím režírovaný čtvrtý díl kultovní série s názvem Vetřelec: Vzkříšení (1997). Zkušenosti s americkým filmovým byznysem Jeuneta vyčerpaly natolik, že diváci čekali na jeho další dílo - Amélii z Montmartru - celé čtyři roky. (imro)
- Jean-Pierre Jeunet a Audrey Tautou se už potkali při hyperúspěšné Amélii z Montmartru (2001). Po dvou týdnech promítání měli ve Francii Příliš dlouhé zásnuby o pětinu lepší výsledky než Amélie. (imro)
Navzdory úžasné Amélii z Montmartru považuji právě Příliš dlouhé zásnuby za Jeunetův nejpropracovanější a nejvyspělejší film. Amélie si mohla dovolit bizardní odbočky od hlavního dění, aniž by vyústily v něco smysluplné pro hlavní dějovou linku, protože všechna ta nedořečená témata a odbočky nepodstatné pro děj sloužily k tomu, co bylo pro Amélii ústředním tématem, a to je óda na Paříž a její rozmanitost. Takový postup by ale v Příliš dlouhých zásnubách už nemohl fungovat, protože se jedná o vesměs klasický příběh, ale nebyl by to Jeunet, kdyby od těch všemožných odboček opustil a naservíroval nám klasické vyprávění. Právě i zde jsme zavaleni spoustou informací, které se zezačátku zdají být naprosto zbytečné a samoúčelné (opět se ve filmu vyskytuje komentář vypravěčky), ale jejich znalost se ukáže být užitečná v pozdějším vyprávění, kde do sebe všechno zapadne. Zní to téměř jako detektivka a ono tomu tak i je. Příliš dlouhé zásnuby se totiž rozprostírají na poli tří žánrů. První je již zmíněná detektivní linka, v níž Mathilda pátrá po svém snoubenci, který zmizel v zákopech 1. světové války a považuje se za mrtvého. Při Mathyldině pátrání nám jsou odhalovány válečné výjevy, při nichž film sklouzává do poctivého válečného filmu, který se může směle měřit se západní konkurencí. Romantická linka zasahuje do všech částí filmu, ale ve své ryzí podobě se objevuje v Mathildiných flashbacích, kdy její snoubenec ještě s ní. Nejlepší na filmu je fakt, že všechny tyto části skvěle fungují samy o sobě a dohromady utvářejí komplexní dílo. Zpočátku jsem se sice v tom přehršli postav ztrácel, ale na konci vše dává smysl a jak jsem již zmínil, každá z postav je důležitou součástí mozaiky, kterou divák spolu s Mathildou postupně skládá. Samotný příběh je sice jednoduchý, ale velká komplexnost a poutavý styl vyprávění ho ozvláštňuje a musím, říct, že dokázal udřet mou pozornost od začátku do konce. A protože jsou Příliš dlouhé zásnuby dílem právě Jeana-Pierre Jeuneta, očekávejte nebývalé vizuální hody. Jak je u tohoto tvůrce zvykem, na plátně převládá žlutá a zelená barva, přičemž je do záběru vkládán nějaký barevně rušivý prvek (červená rukavice, červený svetr,...). Ani tentokrát nebudeme ochuzeni o uhranšívé kamerové jízdy a roztodivné záběry a kompozice. Párkrát se dokonce dočkáme i krátkých vsuvek ve formě černobílých archivních záběrů, které jakoby vypadly z období němé éry. To,několikrát vzpomenutý Rembrandt a celkové vizuální ladění připomínající staré fotografie, mě utvrzuje v tom, že je Jeunet "uměleckým nostalgikem". Přičtu-li k tomu ještě skvělé obrazové montáže a hudbu od samotného Angela Badalamentiho, musím říct, že jsou Příliš dlouhé zásnuby ryzími audiovizuálními hody. Pokud jde o herecké obsazení, objevuje se zde hodně zvučných jmen. Vedle Jeunetova dvorního herce Dominique Pinona a "Amélie" Audrey Tautou se můžete těšit například i na Marion Cotillard (Oscar za Edith Piaf), Tchéky Karya a dokonce i na takovou hvězdu, jako je Jodie Foster. Příliš dlouhé zásnuby sice nejsou na první pohled tak divácky vděčné jako Amélie z Montmartru a vyžadují si od diváka trochu více pozornosti, ale to nemění nic na tom, že se jedná o skvělý film....ne, "krásný" je to správné slovo. 95% () (méně) (více)