Pověst o stříbrné jedli

Malá velká poezie. Vláčil znovu poeticky smýšlí o nepopsatelném kouzlu české přírody a stylizuje jej skrze romantické Beskydy. Netřeba dodávat, že toto kouzlo vyniká zejména díky režisérovu citu pro abstrakci a obdivuhodné schopnosti vytvářet z prostého dění ojedinělý zážitek. Pověst o stříbrné jedli tak není jen umělecky založeným filmem, ale je rovněž velmi funkční z hlediska běžné filmové zábavy. 80% (20.12.2013)

Filmů, poetizujících těžkou dřinu, se v Československu natočilo celkem dost. Ale málokterý se na práci díval jen a jen okem romantika. Navíc Vláčil do obou hlavních rolí obsadil Slováky, kteří se samozřejmostí sobě vlastní mluvili plynně česky. Za vzájemné česko-slovenské dabování (nejmarkantnější hnus je ve filmu Súkromná vojna) bych stavěla autory před popravčí četu. (23.03.2013)

Je v tom kus té nepříjemné a přitom vábivé atmosféry Sudet, tak jak je zachycená třeba v Nevrlého Knize o Jizerských horách. Něco jako černá spiritualita, ten obrázek to dělá - je hodně děsivý - opravdu pouze člověk padající ze stromu anebo umrlec sápající se vzhůru? Anebo lidská duše sápající se vzhůru z umrlce? Jako dětský film by to obstálo s pěti hvězdami. Stopáž je ideální - proč všichni, kteří nemají co říct, touží po nudném celovečeráku? (07.01.2012)

I Vláčilovy úlitby režimu neztrácely půvab a úroveň. Skutečnost, že normalizační režim zničil Vláčila-umělce (hodně mu přitížila ADELHEID), patří k jedné z mnoha žalovatelných skutečností sedmdesátých a osmdesátých let. Únik do poetického světa dětských průhledných fakt a neotřesitelných jistot ovšem dokazuje, že ani tady velikán nerezignoval na svou laťku. Naopak. A je tu druhý aspekt té doby. Co bylo vyhozeno z "velkého" hraného filmu pro dospělé, přestěhovalo se - bylo-li třeba, i pod pseudonymy - zpravidla do dětské tvorby. Její kvalita se i proti šedesátým letům významně zvýšila a dosáhla svého, doposud nepřekonaného vrcholu. POVĚST je jedním z kaménků této mozaiky skvělosti a nadčasovosti. (27.08.2007)

Už první tóny nádherné Liškovy hudby, které prakticky s jistotou okamžitě prozradí svého autora, navozují specifický nádech tohoto snímku. Ano, mluvím o té zcela čarovné atmosféře, která za pomocí již zmiňované hudby a k tomu krásné, nezaměnitelné přírody výborně zprostředkované Uldrichovou kamerou vytváří velmi silný filmový zážitek. K tomu film nabízí dávné, lákavé tajemství, zvláštní depresivní nádech, tušení někdejší nešťastné události a v neposlední řadě „naivní“ a nechápavý pohled hlavního hrdiny. Jakože Pověst o stříbrné jedli je velmi zdařilý dětský film (no, pravda, snímek bych doporučil spíše o něco odrostlejším jedincům) a právě vnímání reality skrze malého Ondřeje vše umocňuje, protože nabízí v rámci žánru dobrodružnou podívanou, která umí zaujmout. I tím, jak se odbourává počáteční nedůvěra chlapce k neznámému muži, stejně jako postupně vzniknuvší vášeň a zájem o novou „aktivitu“. Povedl se i ten konec, který korunuje už tak moc pěkný příběh. Film v mých očích zaslouží solidní 4*. (24.03.2017)