Cena za něžnost

Tak tohle byl opravdu zvláštní film. Chvílemi jsem měl pocit, že bych se měl nudit (ale nenudil), chvílemi jsem měl pocit, že bych měl všechny postavy nesnášet (ale dopadlo to přesně opačně), a měl jsem taky pocit, že bych si měl postěžovat na příliš rozmáchlou stopáž, ale vzhledem k tomu jakým časovým obdobím mě tvůrci provedli, musím naopak ocenit, že měla celá záležitost vcelku umírněnou zhruba dvouhodinovou délku. Vzhledem k tomu, kudy se příběh v závěru ubíral, jsem očekával prvoplánovou hru na city podkreslenou tklivými melodiemi, ale pak mi došlo, že tehdy tvůrci ještě něco uměli, takže postavy i ve chvílích nejtěžších nedeklamovaly jen tisíckrát omleté prázdné fráze, protože je scénárista nadále zásoboval smysluplnými replikami. Shirley MacLane byla zase jednou skvělá, Jack Nicholson lavíroval mezi slizkostí a démoničností (a na jeho ultrakrátký župánek hned tak nezapomenu) a veškeré herecké výkony tady rozhodně tvořily základ pro mou čtvrtou pěticípou. S příběhem jsem měl jeden větší problém; hlavně v první třetině snímku se mi zdál být poněkud chaotický a neučesaný, ale později se to nějak utřáslo. / "Před pár lety jste mě pozval na oběd. A zajímalo mě, jestli to pozvání pořád platí." / "Mám rád světla rozsvícené." "Tak jdi domů a rozsviť si tam!" / Poučení: Tím nejhorším, co jsem zatím v životě zažil byly projevy soucitu. Ať už pravého nebo falešného. (03.04.2023)

Fakt nevím, kdo na ČSFD přidává k filmům kategorie, ale pokud ho někdo znáte, prosím, vyřiďte mu, že CzN fakt není komedie. Je to vztahový příběh s několika málo úsměvnými momenty. Je to v mnoha ohledech ze života a dobře fungují i dvě paralelní dějové linie. Zvlášť ta, kde je Nicholson, je živá a energizující. Ta hlavní je vlastně spíš smutná, když člověk sleduje, jak se lidem postupně jejich život rozpadá a pak zase spojuje a pak... Je pro mne fascinující, jak v osmdesátých letech dokázali dělat filmy, kde se lidi vlastně chovají docela normálně a přirozeně (ať už je to tohle nebo Kramer vs. Kramer) a film si přitom dokáže udržet svoje tempo vyprávění. Nejsem si vůbec jistý, jestli by to v dnešní době takhle šlo. Nebo to možná jde, a jen mne ty filmy míjí. V každém případě je Cena za něžnost kousek, který stojí za zkouknutí i to skoro 40 letech od natočení a pořád člověk nemá pocit, že by to vyprávělo o nějakém jiném světě, než v jakém žijeme my. (27.11.2018)

Nemůžu si pomoct, ale já prostě filmy tohoto typu nemám rád. Z jednoho prostého důvodu: Mám pocit, že podobný příběh by dokázal napsat každý. Podle mě se příliš neliší od Rodinných pout, Ulic a podobných soap oper. Matka, co na stará kolena chce chlapa, dcera, co má manžela, který ji podvádí, a na konci nějaká nevyléčitelná nemoc, ať si lidi trochu popláčou... Většina lidí, co hodnotí nadprůměrně píše, že je to hlavně z toho důvodu, že je to film přirozený, realistický, přesvědčivý... Právě z tohoto důvodu já hodnotím průměrně. Shodou náhod jsem včera viděl film Mary a Max a právě ve srovnání s ním je podle mě nejlépe vidět, proč jsem z Ceny za něžnost zklamaný. Mary a Max vrší jeden skvělý nápad na druhý, nevlečou se a o smrti vypráví nepateticky, ale o to silněji. Možná i kvůli tomuto včerejšímu silnému zážitku mi připadalo, že Cena za něžnost nemá dvě, ale snad čtyři hodiny. (20.01.2012)

Film opravdu ze života, jaký už život bývá. Nicholson je opět sexuální ďábel, jako v Čarodějkách z Eastwicku, a hlavně je to obrovský živel. Debra Wingerová, kterou jsem neznal, byla v roli dcery plná šarmu a roli zvládla naprosto skvěle. Trailer: http://www.tcm.com/mediaroom/index.jsp?cid=61506 (13.02.2009)

Někdy slyším nářky, že filmové umění trpí nedostatkem dobrých scénářů. Na to lze kontrovat, zdali kvalitní scénáře jsou opravdu tím, co publikum nejvíce žádá. Tak jako v Mozartových časech, kdy operní diva nezřídka sklízela větší obdiv a úctu než sám autor opery, tak i dnes si všímáme víc toho, JAK hraje Nicholson v nevýznamné vedlejší roli, než CO vlastně hraje on a především ostatní, mnohem důležitější postavy. --- Ať je to s úrovní scénářů jakkoli špatné, adaptace literárních předloh zůstávají bohatým zdrojem. Tento film je typickým příkladem. Takový rodinný příběh může být, a velmi často bývá, stupidní limonádou. Má-li to o něčem být, má-li to být chytré a působivé, potřebujeme na začátku mistra slova. Tedy spisovatele. A pak scénáristu, který adaptaci nezmastí. --- To je právě to, co se v tomto případě podařilo. Všimněme si, že od debilních seriálů tohle dílo odlišují jedině kvalitní charaktery a vůbec nejnápadněji krásné dialogy. Žádná postava není černobílá, všichni mají své přednosti a slabosti, velmi lidské, přirozené, a proto působivé. --- Ubrečený závěr příběhu je, pravda, trošku laciným východiskem, pro mě mínus. Naopak velmi si mě získala zdánlivě neorganicky vložená epizoda Emmina výletu do New Yorku. Jak ty dámy ztuhly, když se přiznala, že je s dětmi v domácnosti! Překrásné! „Za tři hodiny jsem se dozvěděla, že ty ženy byly třikrát na potratu, třikrát se rozvedly, jedna nechala kvůli kariéře dítě v internátě, a v takovém momentě jsi na rozpacích, když máš mluvit o mojí rakovině?“ Člověk málokdy slyší tak nádherně pregnantní zhodnocení oné sterilní (přímo allenovské!) moderní civilizace. (20.09.2011)