Zlatá reneta

Otakaru Vávrovi se stal po režijní stránce takřka zázrak. Zfilmovat tak složitý a těžkopádný příběh Františka Hrubína o stárnoucím muži snažícího se beznadějně vyrovnat se svým životem a dávnými osudy chtělo nejen ohromné úsilí, ale i patřičné pochopení literární látky a hlavně vizi jak to celé převést do obrazu filmu. Spolupráce režiséra se samotným autorem tomu dosti ulehčilo a tak po vzájemných radách byl natočen tak hluboký psychologicky temný film, že temnější snad už být ani nemohl. Povedlo se zde vstoupit do mysli člověka tak ušlechtile, až jde z toho strach. Mistrovský a nikým jiným neopakovatelný herecký výkon Karla Högera dodal postavě svoji patřičnou sílu a tak ve spojení s povedenou kamerou, vizualizací a psychologicky temnou hudbou vznikl snímek jaký nemá obdoby. Jeho ocenění je tedy zasloužené a pro mladé tvůrce by mohl sloužit jako názorný příklad takovéto tvorby. (16.12.2015)

Oproti úchvatné Romanci pro křídlovku, do které Vávra vložil srdce, je Zlatá reneta spíše chladným dílem mozku, přesto však rovněž působivým. Höger výborně zahrál člověka který tápe, když nemůže dosáhnout návratu ztracených vzpomínek, které se před ním nezadržitelně hroutí. Tento pocit je zveličován fragmentárními obrazy, zvuky a hlasy z minulosti, prolínáním obou časových rovin. Zlatá reneta je složitý a docela nevstřícný snímek, jehož poezie v divákovi nehodlá probouzet krásné a tklivé pocity, ale i tak člověka a zvláště obdobně naladěného jako hlavní postava svým způsobem zasáhne. Už jen za originální a věrohodný postup nedařené rekonstrukce minulosti si snímek čtyři hvězdy zaslouží. (07.11.2009)

Suhlasim s tymi, co tvrdia, ze ide o vybornu jazdu ceskoslovenskej kinematografie 60. rokov od rezisera Otakara Vavru /Nocni Host, Kladivo na Carodejnice, Romance pro kridlovku/ ale zasa sa nestotoznim s pritomnymi 5 /pripadne viac / hviezdickovymi mentalmi. Jo, jo, rezia je vyborna, Karel Hoger /Krakatit, Jan Zizka/ bol pan herec a skvela Slavka Budinova /Zenu ani kvetinou neuhodis/ proste je kapitola sama o sebe. Byvaly knihovni sa vracia do miest svojej mladosti, ovsem ale prostredie sa zmenilo a Ganeshazial to abstraktne a zmyselne sa opat neda uchopit. Opat vsak musim zdoraznit pomerne podstatny fakt, ze vo vsetkom nesuhlasim s 5 hviezdicovymi mentalmi, lebo film je miestami tazkopadny a neprehladny. Takze u mna 76 % (23.06.2015)

Po letech jsem se vrátil k filmové adaptaci novely Františka Hrubína, která mě kdysi tolik zaujala, a užil jsem si tento nevšední a pro mnohé asi nudný kousek Otakara Vávry i podruhé. Hledání ztraceného mládí a smyslu života, časté vnitřní monology hlavního hrdiny, neustále se opakující otázka: „Co vlastně děláš v té knihovně?“, retrospektivy do různých fází smutného a nenaplněného života a černobílá, poetická a vydatně nostalgická atmosféra výstižně charakterizují tento snímek a zároveň mohou posloužit jako varování pro ty, kteří se s ním ještě nepotkali. Podívat se na tohle po padesátce bude možná chtít pořádný kus odvahy… (19.12.2012)

Těžká, nicméně skvostná záležitost dávající prostor všem zúčastněným. Před kamerou i za ní. Návrat do míst, kde knihovník zanechal kus sebe, a to ve všech možných pozicích. Cítí nutnost se vrátit k něčemu konkrétnímu, nicméně vše je jiné, abstraktní a smyšlené, nelze nic uchytit a klid se do duše stále nedostavuje. Samotný Karel Höger je na čtyři hvězdičky. Jakoby táhl všechny ostatní, kteří se něj nabalují a podřizují se jeho nastalé poloze, kterých je ve filmu několik. Nabalují se ovšem výsostně. Jiří Srnka zde vyluzuje vynikající temné tóny, jakoby přímo z rozpolcené knihovníkovi mysli a Otakar Vávra zde jednoznačně dokazuje, že se dokáže chopit jakéhokoli tématu. Takováto nejistota reality a prolínání děje se jen tak nevidí. Září zde i kameraman Andrej Barla, jenž svým snímáním nasazuje laťku hodně vysoko, hlavně sám sobě. Celkově opravdu nelehký, ale vysoce kvalitní snímek. (19.01.2014)